Potůčky a potoky, rybníky a jezera, říčky i velké řeky, dohromady jich jsou v České republice desítky tisíc. Lidé se od pradávna naučili používat jejich sílu a toky osadili tolika vodními mlýny, že se v rámci Evropy staly české země v tomto směru velmocí.
Mnohé stavby jsou dodnes zachovány a milovníci mlýnů vytvořili jejich největší a nejpropracovanější databázi na světě. Najdete ji na Vodnimlyny.cz a obsahuje téměř devět tisíc vodních, parních i elektrických obilných mlýnů včetně fotografií, historie, technického profilu či mapy.
„Dodnes v Česku stojí kolem šesti tisíc vodních mlýnů, k tomu jsme zmapovali i ty zaniklé, zničené zejména během třicetileté války a pak ve druhé polovině dvacátého století. Celkem jich na českém území vzniklo asi deset až dvanáct tisíc,“ vysvětluje autor databáze Rudolf Šimek, starosta obce Starosedlský Hrádek na Příbramsku a zároveň majitel tamního barokního vodního mlýna, který před lety zachránil.
Jak kolo neklapalo správně, byl mlynář ve střehu
„V českých zemích stály téměř na každém potůčku. Lidé si často mleli jen pro sebe nebo pro pár stavení,“ hledí hluboko do historie známý český molinolog, tedy badatel zabývající se mlýny.
„Za zmínku stojí i mlynáři. Ti bývali neuvěřitelně manuálně zruční a zároveň vzdělaní. Kdo chtěl řemeslo dělat, musel umět vykroužit mlecí kámen, opravit dřevěné vodní kolo; byli to trochu tesaři, trochu kameníci, zemědělci a zároveň rybníkáři, kteří rozuměli vodě,“ popisuje autor databáze.
Právě mlýnské kolo bývalo základem celého hospodářství, výroba trvala asi měsíc. Pracoval na něm tzv. sekerník, dnes téměř zaniklé povolání, které v Česku provozují asi tři lidé.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
„Kola se dělala z dubu, někdy z jedle, modřínu nebo olše, která se ale musela dát na dva týdny do tekoucí vody, aby se odplavily nežádoucí látky,“ vysvětluje molinolog. „Mlynář měl skvěle vycvičený sluch – jakmile něco začalo klapat jinak, byl ve střehu,“ dodává Šimek.
Mlynáři se často dostávali do sporů s rybáři a voraři. Jak říkal už Jan Werich ve svých pohádkách, „kde bylo jednomu vody málo, druhému bylo moc a obráceně“.
„Kvůli sporům vznikly už ve čtrnáctém století přesně zaměřené cejchy – takové body či značky. Vodním cejchem se mohl stát také práh stavení nebo pevný kůl u jezu či náhonu. Dodnes bývají staré cejchy u mnoha mlýnů patrné,“ vysvětluje autor databáze.
Zatímco v českých zemích byl mlynář poměrně vážený člověk, jinak tomu bylo v sousedním Německu. „Tam jsme našli spoustu pramenů a přísloví, ze kterých plyne, že mlynáři občas žili téměř na okraji společnosti, třeba jako kat nebo lehká žena. Byli zváni šizuňky a podvodníky. V Čechách byla tradice úplně jiná. Ale i zde se samozřejmě kradlo, nepoctivé pekaře i mlynáře třeba ‚koupali v koši‘, což víme z pramenů doby Karla IV.“
Akademiky mlýny „neberou“, dali ruce pryč
Nápad zmapovat vodní mlýny dostal Rudolf Šimek kolem roku 2000, po zakoupení knihy Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách. „Tehdy byly služby IT poměrně drahé, zároveň jsem čekal, až dostuduji,“ vypráví. Trvalo ještě dvanáct let, než přišel ostrý start.
Sbírka na databázi: Každá koruna dobráPřestože jde o světový unikát, je česká databáze v problémech a hrozí její kolaps. „Je tam přes sto tisíc fotografií a lidé přidávají další. Technicky ji potřebujeme vylepšit a zvětšit místo, což stojí kolem šesti tisíc korun. Věnuji se jí po práci po večerech, všechny příspěvky kontroluji, vždy jsem vše dělal z darů nebo na vlastní náklady, teď jsem se ale rozhodl uspořádat sbírku. Pokud by chtěl někdo pomoci, je možné poslat dar na účet 2700547321/2010,“ prosí autor databáze Rudolf Šimek. |
„Na rozjezd databáze bylo třeba asi padesát tisíc korun. Tehdy jsem požádal o grant v Nadaci české architektury, kde pro mě nezvedl ruku ani jediný akademik,“ vzpomíná na těžké začátky. Nakonec požádal o dar milovníky vodních mlýnů ze všech koutů republiky a lidé ho vyslyšeli.
„Slíbil jsem, že do roka bude zmapováno a uveřejněno prvních sto mlýnů. Jenže během těch několika měsíců jich najednou bylo tisíc, k tomu jsme organizovali přednášky,“ říká.
Databáze se rozrůstala, lidé přidávali nové stavby i informace, dnes je denní návštěvnost webu ve stovkách. Každý si může díky filtrům vyhledat mlýny podle data vzniku, současného stavu, jména vodního toku, druhu vodního motoru, typu či technologie. Návštěvník najde informace také o tragédiích, požárech, ale třeba i stovky pozoruhodných mlynářských přísloví.
Největší rozmach vodních mlýnů nastal ve druhé polovině devatenáctého století, nejvíce jich bylo v Praze. S příchodem páry a elektřiny začal význam vody coby pohonu upadat.
„Studovali jsme i mlynářská příjmení, objevili jsme jich kolem devíti tisíc. Nejčastější byl Procházka, pak Novotný. Zajímaví jsou Zelenkové, kteří mleli na jihu a jihovýchodě Čech. Je hezké sledovat, jak ten či onen rod byl rozšířen v rámci určitého regionu,“ dodává Rudolf Šimek.
Loni se Rudolf Šimek vydal na světovou molinologickou konferenci do Berlína, kde se sešlo kolem stovky vědců. „Tam jsem databázi představil a potvrdilo se, že patří mezi nejpodrobnější na světě. Mlýny byly a jsou i v okolních evropských zemích, jenže tam podobné databáze nemají, takže se přesné počty nevědí.“
Opravil barokní památku
Ještě během studia dějin umění v Olomouci se zaměřením na památkovou péči zakoupil Rudolf Šimek na Hrádeckém potoce na Příbramsku starý barokní mlýn. Okamžitě se pustil do oprav i průzkumu a s profesory se domluvil, že tématem bakalářské práce bude památková hodnota mlýnů na tomto potoce.
„Objevili jsme, že poslední úpravy pocházejí z roku 1780, starší trámy pak až ze sedmnáctého století. Zachovalo se i kompletní technologické vybavení,“ říká Rudolf Šimek.
Mlýn prozkoumal a mimo jiné v podlaze našel pět různých bot a dívčí živůtek. „Byla to obětina, takové ochranářské gesto i přání mlynáře, aby měl syna. V matrikách se nám podařilo spolu s kolegyní Posekanou z Hornického muzea vypátrat, že se syn opravdu narodil a v řemesle pokračoval,“ vypráví Šimek.
Zjistil také, že na povodí Hrádeckého potoka fungovalo v minulosti celkem jedenáct mlýnů. „Čtyři by bylo možné prohlásit za nemovitou kulturní památku, jen kdyby majitelé chtěli. Během let dva mlýny tyto památkové hodnoty nenávratně ztratily,“ krčí nad škodou rameny.
Kromě obětin objevil v pramenech další mlynářské rituály a pověry. Když se například kvůli častým poruchám zdálo, že mlýn je začarovaný, tak se na svatého Jána vykuřoval. Nebo když se dávalo nové vodní kolo, podle obyčeje stačilo pár kapek, aby se, pokud bylo dobře udělané, roztočilo.
„Mlýny mě tak nějak celý život pronásledují. V bývalém Podbranském mlýně, nynějším Podbrdském muzeu v Rožmitále pod Třemšínem, dnes pracuji. Vlastní mlýn jsem před několika lety prohlásil za kulturní památku,“ uzavírá molinolog.
Tipy na výlet do mlýna:
Unikátní stavení ve Slupi
Renesanční velkomlýn ve Slupi u Znojma je ve správě Technického muzea v Brně.
Kdo se chce podívat, jak vodní mlýn pracuje, ať se vydá do Slupi nedaleko Znojma. Tamní renesanční velkomlýn ve správě Technického muzea v Brně je asi nejvýstavnější v Česku, má čtyři vodní kola a mlýnský náhon.
Samozřejmě funkční technologii mletí obilí, kde si návštěvníci prohlédnou dokonce čtyři kompletní výrobní celky – staročeské mlýnské složení, kašník, amerikánské a válcové mlýnské složení.
První zmínka o mlýnu je z roku 1512, dnes je národní kulturní památkou. Technická památka je i Krhovicko-jaroslavický náhon, na kterém mlýn leží. Dosahuje délky přes třicet kilometrů a první písemná zmínka je z roku 1302, takže vodní mlýny zde fungovaly už mnohem dříve.
Do Hoslovic do mlýna, jehož majitelé odmítli vstoupit do družstva
Hoslovický mlýn
Za nejstarší dochovaný vodní mlýn v Česku i ve střední Evropě je považován Hoslovický mlýn u Strakonic. Mohl fungovat už někdy kolem roku 1352 a dochoval se díky zajímavé souhře náhod.
Zajímavý je příběh posledních majitelů – rodiny Harantů. Od padesátých let minulého století v mlýně hospodařili dva bratři Harantové – František a Karel. Nejdříve odmítli vstoupit do družstva. Když museli na vojnu, starala se o stavení neprovdaná sestra Anna. Nakonec se odřízli od světa.
Sourozenci byli soběstační, jedli, co si sami vypěstovali, obilí mlátili cepem, měli kravky, kozu, slepice, králíky, v sadu jablka, dokázali opravit i vodní kolo a odmítali lékařskou pomoc.
Díky tomu, že se bratři bránili jakýmkoli zásahům v rodovém mlýně, zůstal technický stav zakonzervovaný tak, jaký byl na přelomu devatenáctého a dvacátého století, protože již jejich rodiče neměli prostředky na modernizaci. Starší František zemřel roku 1982, Anna rok poté, Karel až roku 2004.
