Začalo období, kdy přicházejí na svět ptačí mláďata. Ačkoli ono to není tak úplně přesné. Ty tam jsou časy, kdy se ptáčata rodila jen na jaře, a koneckonců třeba u křivky obecné to pravda nebyla nikdy. Ta totiž mívá ptáčata klidně uprostřed tuhé zimy a její úspěšné zahnízdění limituje dostatek smrkových, borových či modřínových šišek.
Ovšem už i další ptačí druhy se dovedně přizpůsobily změnám klimatu či městskému mikroklimatu a zkoušejí hnízdit jindy, než uvádějí odborné příručky. Mládě kosa či hrdličky tak lze ve městě občas potkat i v lednu. Pravý ptačí baby boom však je od půlky dubna do poloviny července.
Není ptáče jako ptáče
Ptáčata lze rozdělit do dvou skupin – na krmivá a nekrmivá. O ta první rodiče pečují hnízdě a krmí je, ta z druhé skupiny hnízdo opouštějí s rodiči hned a potravu se učí shánět sama. Těch je však výrazně méně – patří sem kuřátka, kachňátka a mláďata některých dalších vodních ptáků.
Jsou balkonové kachny v Praze hloupé/geniální?V přírodě někdy kachny zahnízdí vysoko na stromech, některé druhy ani jinak než na stromech nehnízdí. Káčata po vylíhnutí prostě seskočí na zem, třeba i z desetimetrové výšky. Jsou měkká, lehoučká, nic se jim nestane a máma si je pak odvede k vodě.  Bohužel ne všechny kachní mámy mají dokonalé myšlení. Anebo jsou geniální? Jak jinak si vysvětlit, že v Praze opakovaně hnízdí v místech, odkud kachňata prostě nemají šanci seskočit. Anebo pokud seskočí, kachna nemá šanci odvést si je na vodu. Jako by věděly, že jim lidé pomohou. Na jednom z balkonů v Praze 1 hnízdí kachna už třetím rokem. Kachňata nemohou dolů, a tak majitelé bytu vždy zavolají Pražskou zvířecí záchranku (tel. 774 155 185). Odborníci přijedou, odchytí kachní mámu, která jako by na to čekala, posbírají kachňata a celou rodinku dovezou na Vltavu. A za rok na stejném místě. |
Poznají se lehce. Vylíhnou se pokrytá hustým prachovým peřím a během pár hodin jsou schopná pohybu. Ptačím rodičům odpadá starost s jejich zahříváním, na druhou stranu se stává, že je při přesunech po zemi či po vodě často neuhlídají, takže ta nejmenší a nejpomalejší mláďata se většinou ztratí.
Na rozdíl od nich se ptáčata krmivá rodí holá, slepá a nepohyblivá. Řadu dní jsou vázaná na hnízdo a teplo rodičů. U malých pěvců jsou ptáčata v hnízdě 10 až 14 dní, u orlů třeba i 10 týdnů. Teprve když jim dorůstá peří, mláďata hnízda opouštějí. Ne vždy však už umějí létat.
U řady (menších) druhů to příroda zařídila tak, že jakmile peří naroste natolik, že ptáče už nepotřebuje teplo rodičů a sourozenců, rodinka hnízdo opustí a dosud nelétající ptáčata se rozptýlí do okolí. To proto, že dlouhý společný pobyt v jednom hnízdě je pro přežití celé ptačí generace velmi nebezpečný. Hnízdo plné pištících mláďat stále častěji navštěvované krmícími rodiči většinou neunikne zraku predátorů. A ti by v hnízdě mohli zabít všechna mláďata najednou.
Cesta k samostatnosti
Když se mláďata samostatně rozptýlí, je pravděpodobnost přežití alespoň některého z nich výrazně vyšší. S rodiči přinášejícími krmení problém není. Ti mají přesný přehled, kde se jejich potomek nachází, případně se s ním dorozumí nenápadnou hlasovou komunikací. Přesto je doba osamostatňování pro ptáčata ta nejnebezpečnější.
Kromě přirozených nepřátel, kteří si na nich chtějí smlsnout anebo jimi nakrmit své potomky, čeká na mláďata řada dalších nebezpečí.
Jsou nezkušená a nemotorná, takže se snadno dostanou někam, odkud není úniku. Zapadnou do nějaké škvíry při nešikovném přistání či omylem přistanou na vodě, vodní ptáčata si zase třeba spletou vodní hladinu s asfaltovou silnicí. Velmi často malí opeřenci narazí na člověka a jeho civilizační výdobytky. Potkají se s automobilem, skleněnou, pro ně neviditelnou stěnou, nezabezpečenými elektrovodiči či třeba zahradní sekačkou.
Kdo pouští kočku ven, dopřeje jí i trochu toho zabíjení. Řešení je složité |
Koneckonců i náš nejčastější ptačí predátor – kočka domácí – je produktem bezohledného lidského chování. S automobily, ale zřejmě ani s kočkami nic moc neuděláme. Přesto může každý z nás ptáčatům dost pomoci. Postačí málo. Naučit se správnému chování v případě, že nějaké ptáče potkáme.
Pomáhat, nebo raději ne?
Možná se nám to nebude líbit, ale ze statistik záchranných stanic vyplývá, že snahou ptáčeti pomoci způsobíme často větší škody, než kdybychom ho ponechali osudu. Jenže se lehce napíše, ale mnohem hůře pak při setkání se zdánlivě opuštěným, bezmocným a nesmírně roztomilým ptáčetem dodržuje. Tak tedy, co dělat, když si myslím, že mnou nalezené ptáče potřebuje pomoc?
Některé mámy jsou nutným zdrojem mastnoty Kachny, husy i labutě musejí mít peří pokryté tenkou vrstvou tuku. K jejich maštění slouží speciální žláza nad ocasem. Mláďata těchto ptáků však mají první dny tuto žlázu nefunkční, takže mají jako zdroj mastnoty svou mámu. Mláďata těchto druhů, která o mámu přijdou, proto nemohou na vodě dlouho přežít, bez ohledu na to, že už si dokážou obstarat potravu. Peří se jim totiž promáčí a ona se utopí. Mokré peří vodních ptáků proto vždy signalizuje nějaký problém. |
První, co musím udělat, je ihned zavolat odborníky z příslušné záchranné stanice. K tomu slouží aplikace Zvíře v nouzi, kterou může mít každý milovník divokých zvířat ve svém mobilu. Anebo lze nalézt pohotovostní telefony stanic na stejnojmenném webu. Případně mohu zavolat centrální dispečink Národní sítě záchranných stanic na čísle 774 155 155.
Poštolka obecná. Naleznete-li malou poštolku, pak pro její záchranu většinou postačí posadit ji na vyvýšené místo – na balkon, parapet, střechu či strom. Rodiče si ji totiž skoro vždy najdou.
Dlask tlustozubý. Takto malé ptáče by ještě mělo být 3 až 4 dny v hnízdě, ale to neznamená, že pod dohledem rodičů mimo hnízdo nepřežije.
Nikdy se nesnažte kontaktovat odborníky jinak než telefonicky. Pokud se nedovoláte (stanice by měla zavolat zpátky, jakmile to bude možné) a ptáčeti hrozí bezprostřední nebezpečí – třeba že na něj někdo šlápne či ho přejede auto – můžete ho vzít opatrně do rukou a přenést na bezpečnější místo v nejbližším okolí. Ptákům lidský pach nevadí. Věřte tomu, že vás při tom velmi pravděpodobně sledují i bystré oči jeho rodičů. A dost často i oči predátorů. Pokud má ptáče v tlamě kočka či v pařátech dravec, je nutné ponechat jim ho. I když ho vysvobodíte, nejspíš v důsledku zranění nepřežije a predátor si bude muset najít jinou kořist, jiné ptáče.
Zachráním jedno, aby zahynulo jiné? Pokud se budete snažit zachránit ptáče zraněné predátorem, s největší pravděpodobností stejně uhyne. A predátor si najde jinou kořist, což může být zase další ptáče.
Je-li ptáče evidentně poraněné, jde-li o holátko bez peří anebo mládě nekrmivého druhu, je pomoc odborníků nutná. Pomůže ihned ptáče zahřát na teplotu o něco vyšší, než je teplota lidská. A dokud se nedomluvíte se záchrannou stanicí na dalším postupu, má smysl jediné – pořídit fotografii, ta totiž lidem ze záchranné stanice usnadní rozhodování o dalším postupu.
Je totiž docela možné, že vůbec nejde o ptáče, ale o zraněného dospělého ptáka. Je to dáno tím, že lidé často tápou nejen při určování druhu, ale i stáří nalezených ptáků. Je dobré si pamatovat, že na dospělých ptácích se nikdy nevyskytuje žádné ochmýření. Dobrou pomůckou, jak určit věk mláďat, jsou pak ocasní pera. Ta dorůstají nejpozději, takže platí, že jsou-li všechna ještě částečně v obalech, tzv. toulcích, pak jde určitě o mládě. A jak ještě pomoci ptáčatům? Pomozte stanicím, které je zachraňují.
