náhledy
Život ve vodě vznikl, proto je voda přirozeným biotopem pro řadu bezobratlých. Pro představu, kdo se třeba v řece či rybníku pohybuje po hladině i pod ní, přinesli pár příkladů entomologové Petr Šípek z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a Dominik Vondráček z Národního muzea v rámci Velké výstavy bezobratlých. Projektu Přírodovědci.cz, který provozuje PřF UK.
Autor: Petr Šípek
Bezobratlé můžete potkat přímo ve vodě, v sedimentu na dně, na vegetaci ve vodě nebo v jejím okolí i přímo na hladině, přestože relativně vysoké povrchové napětí vody vytváří na hladině pružnou blanku, která pro řadu drobných organismů představuje nepřekonatelnou past. Stačí, aby se třeba přichytly křídlem, a nemohou již vzlétnout. Některé druhy bezobratlých zde ale nalezly životní prostor a obživu. Díky dlouhým nohám a rozložení hmotnosti se skrz hladinu tzv. nepropadnou a mohou zde lovit. Mezi nejčastější obyvatele vodní hladiny patří ploštice, jako je vlevo nahoře bruslařka rodu Gerris a vpravo dole vodoměrka rodu Hydrometra. Dále to jsou například pavouci, zde lovčík vodní (Dolomedes fimbriatus – vpravo nahoře) a lovčík mokřadní (Dolomedes plantarius – vlevo dole), kteří se v případě potřeby dokážou za potravou i ponořit pod hladinu.
Autor: Petr Šípek, Dominik Vondráček a Vítek Lukáš
Život ve vodním prostředí přináší řadu specifických adaptací; samozřejmostí je vypořádání se s dýcháním pod vodní hladinou, s odporem vody při pohybu či jejím prouděním. Například vodouch stříbřitý (Argyroneta aquatica) je považován za jediný druh pavouka schopný trvalého života pod vodní hladinou. Nejčastěji se s ním potkáme v zarostlých nádržích s nízkou rybí obsádkou, lesních tůních či zamokřených příkopech. Klíčem k úspěšné kolonizaci vodního prostředí je pro vodoucha jeho „potápěčský zvon“. Jedná se o spleť vláken umístěnou ve vodní vegetaci, kam si vodouch na zadečku přináší vzduchovou bublinku. V tomto zvonu se vodouch svléká i páří. A možná i právě proto bývá sameček vodoucha větší než samička, což je u pavouků neobvyklý jev.
Autor: Petr Šípek
Pohyb ve vodě s sebou nese nutnost přizpůsobit se odporu, který voda klade při pohybu živočicha. Řada vodního hmyzu má proto výrazně proudnicovitý tvar těla a silné veslovité končetiny sloužící k odrážení. Přesně takový tvar mají dva zástupci vodních ploštic – klešťanka velká (Corixa punctata) a bodule obecná (Ilyocoris cimicoides). Perloočky, které jsou na hlavním snímku taktéž vidět, využívají k pohybu druhého páru tykadel, který zajišťuje jak pohyb ve vodním sloupci, tak i potřebný vztlak zpomalující klesání ke dnu.
Autor: Vítek Lukáš
V případě hmyzu s sebou život pod vodní hladinou přináší i nutnost adaptovat dýchací ústrojí. Mnoho skupin vodního hmyzu dýchá ve vodě pomocí difuze kyslíku z vody do svého těla. Ať s pomocí specializovaných výběžků na těle (tracheálních žaber), nebo přímo přes povrch celého těla. Vodní ploštice splešťule blátivá (Nepa cinerea) i jehlanka válcovitá (Ranatra linearis) však dýchají vzdušný kyslík pomocí specializovaného výběžku na zadečku zvaného dýchací sifon. Konec výběžku vysunou nad hladinou a nadechnou se.
Autor: Vítek Lukáš a Petr Šípek
I brouci potápníci dýchají vzdušný kyslík. Vzduch si pravidelně čerpají pod krovky tak, že vynoří zadeček nad hladinu vody. Někdy zůstane na zadečku viditelná i malá bublinka, jak je to patrné u tohoto kropníka (Rhantus suturalis).
Autor: Vítek Lukáš
Některé organismy jsou na vodní prostředí vázané po celou dobu svého života, u jiných se střídají vodní a suchozemská stadia. Například chrostíci (řád Trichoptera), blízcí příbuzní motýlů, se pod vodou i kuklí. Dospělci jsou morfologicky velmi uniformní, takže se často nedají determinovat jinak než pomocí studia kopulačních orgánů a analýzy DNA. Larvy chrostíků jsou naopak nejen díky svým charakteristickým schránkám určitelné daleko lépe, nicméně ne všechny druhy si schránky tvoří. Chrostíci jsou také jediným řádem hmyzu, jehož všichni zástupci se kuklí pod vodou. I když i v jiných řádech existují výjimky, například komárovití mají vodní kukly také. Na snímcích je dospělec rodu Limnephilus a larva druhu Oligotricha striata.
Autor: Petr Šípek a Vítek Lukáš
Motýlice patří mezi klenoty naší entomofauny. Na hlavním snímku je samec jednoho z našich dvou druhů – motýlice obecné (Calopteryx virgo). Jejich ladný, třepotavý let zdobí okraje pomalu tekoucích vodních toků. Larvy motýlic připomínají larvy šidélek, na rozdíl od nich mají ale nápadně protažený první článek tykadel a setkáme se s nimi nejčastěji na zanořené vegetaci podél břehů. Larvy využívají k dýchání tří ploutviček na konci zadečku, skrze které přijímají rozpuštěný kyslík ve vodě. Zároveň jim pomáhají i s pohybem samotným.
Autor: Petr Šípek
Šídla jsou obávaní predátoři, a to jak ve vodě, tak ve vzduchu. Larvy loví ze zálohy pomocí vystřelitelné masky spodního pysku. Dospělá šídla uchvacují svou kořist v letu pomocí otrněných končetin. Na hlavním snímku je u larvy patrná tzv. anální pyramida, což je série pěti trnových výběžků, které opět pomáhají s dýcháním pod vodní hladinou. Na menším snímku je pak dospělec šídla velkého (Aeshna grandis).
Autor: Petr Šípek
Jepice představují nejstarobylejší okřídlený řád hmyzu, jehož larvy se vyvíjejí ve vodě, a to i několik let. Ve svém vývojovém cyklu mívají takzvané stadium subimaga, tedy již okřídlené jepice, která se však ještě svléká do posledního dospělého stadia. Na rozdíl od obvyklých představ žijí dospělé jepice často výrazně déle než několik málo hodin. Stále je to však poměrně krátká doba oproti i víceletému vývoji jejich vodních larev. Na snímku je neurčený druh tohoto řádu.
Autor: Petr Šípek
I vodní prostředí je náchylné k biologickým invazím a neplatí to pouze o hojně vysazovaných rybách. Mezi nejnebezpečnější invazní vodní bezobratlé patří raci. V našich podmínkách to jsou hlavně nechvalně známí raci pruhovaní (Faxonius limosus) ze Severní Ameriky. Kombinace odolnosti ke znečištění, rychlé a efektivní reprodukce a přenosu račího moru z nich činí velkou hrozbu pro naše původní druhy raků.
Autor: Petr Šípek
Krabi jsou všeobecně považováni za mořskou skupinu, přesto však existuje řada druhů, která se přizpůsobila životu ve sladkých vodách. Kromě invazního kraba říčního (Eriocheir sinensis), kterého můžete potkat i v Labi, žije v Evropě i několik původních druhů sladkovodních krabů rodu Potamon. Při troše štěstí na ně můžete narazit na dovolené na Balkánském poloostrově. Tito krabi vyhledávají menší vodní toky a jsou schopni přežít i krátkodobé vyschnutí biotopu. Fotografie byla pořízena na řeckém Rhodosu a jde tak zřejmě o druh Potamon cf. rhodium.
Autor: Petr Šípek
Mezi nejčastější vodní bezobratlé našich stojatých a mírně tekoucích vod patří beruška vodní (Asellus aquaticus). Tento malý druh korýše dorůstá zhruba jednoho centimetru a živí se rozkládající se organickou hmotou pod vodní hladinou. Na snímku jsou patrné dva páry tykadel, což je pro korýše typický znak. Korýši jsou však morfologicky velmi variabilní skupinou, takže některé linie v průběhu evoluce jeden pár tykadel ztratily. Může jít například o suchozemské korýše, mezi které patří všem dobře známé stínky a svinky, nebo koneckonců i šestinozí (tedy hmyz v širokém slova smyslu), kteří se podle současných poznatků vědy vyvinuly z korýších předků.
Autor: Petr Šípek
Listonozi na první pohled mnoha lidem připomínají prehistorická stvoření podobná trilobitům. Ve skutečnosti se jedná o zástupce korýšů z třídy lupenonožců, se kterými se můžeme setkat i na našem území. Listonozi mají velmi specifický životní cyklus vázaný na drobné, periodické (vysychající) nádrže – například na vojenských cvičištích. Vajíčka listonohů zde přežívají vyschlá v bahně i padesát let. Za příhodných podmínek, tedy pokud vzniknou správné louže v období od konce května do srpna, se listonozi líhnou a celý vývoj je pak velmi rychlý. Vyobrazený, kriticky ohrožený listonoh letní (Triops cancriformis) dosahuje délky i deseti centimetrů.
Autor: Petr Šípek
V našich vodách nalezneme padesát druhů vodních plžů. Ve většině případů jde o tzv. plicnaté plže, což jsou zástupci s dýchací soustavou podobnou těm suchozemským. Na hlavním snímku je blatenka bažinná (Stagnicola palustris), což je celkem běžný druh našich stojatých vod, v menším snímku pak snůška vajíček ve slizovém obalu neznámého plže z našich vod, nalezená na podvodní vegetaci.
Autor: Petr Šípek a Vítek Lukáš
Vodních mlžů, kteří dýchají pod vodou s pomocí žaber a jejichž tělo je chráněno dvěma lasturami, je u nás pouhých 28 druhů. Z toho čtyři jsou v naší krajině nepůvodní. Jedním z nich je i částečně nepůvodní slávička mnohotvárná (Dreissena polymorpha). Podle výzkumů se na jižní Moravě vyskytují pravděpodobně původní populace, ale jinde v Česku jde již o nepůvodní, člověkem zavlečené jedince. U nás zatím nedělá větší potíže, ale například ve Švédsku nebo USA jde o silně invazní druh způsobující velké ekologické i ekonomické problémy.
Autor: Petr Šípek
Na našem území se lze setkat i se žahavci, i když primárně jde o mořskou skupinu. Jedním z našich druhů je medúzka sladkovodní (Craspedacusta sowerbii), která kolonizovala celý svět, a to už v průběhu devatenáctého století. Jde totiž o invazní a u nás nepůvodní druh. V průběhu svého vývoje vystřídá přisedlé polypové stadium, které se rozmnožuje nepohlavně, za volně plovoucí stadium medúzy, které je schopno se rozmnožovat pohlavně. Při tomto způsobu rozmnožování se líhnou velmi drobné plovoucí larvy zvané planuly. Samotné medúzky se nechávají volně unášet vodními proudy, ale díky stahům svého zvonovitého těla mohou aktivně vytvářet i pulsní pohyby.
Autor: Petr Šípek
Mezi primitivní skupiny bezobratlých řadíme například ploštěnce, u nichž najdeme vodní, suchozemské i parazitické druhy. Stejně jako žahavci dýchají ploštěnci celým povrchem těla, což platí i pro ty vodní, jako je třeba ploštěnka mléčná (Dendrocoelum lacteum). Ta se živí drobnými organismy a řasami. Ve vodě se pohybuje s pomocí svalového vaku. Zajímavostí je, že ploštěnci mají pouze jeden tělní otvor, který slouží jak k příjmu potravy, tak k vyvrhování zbytků po strávení.
Autor: Petr Šípek