Josef Vágner byl původně lesník. Aby ne, narodil se 28. května 1928 v malé vesničce Ždírnice nedaleko Krkonoš, lesnictví také vystudoval na České zemědělské univerzitě v Praze.
Jenže poté ho na škole oslovilo studium tropického zemědělství, a když jej dokončil, nabídli mu práci v malajské džungli, vyhrál i výběrové řízení na zalesňování stepí východoafrické Tanzanie. Už se připravoval k odletu, když za ním přišli úředníci z KNV (krajský národní výbor) a nabídli mu jiný post – ředitele Východočeské zoologické zahrady ve Dvoře Králové.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
Podle Vágnerova pozdějšího vyjádření byla nabídka doprovázena slovy: „My stejně víme, že do Afriky nejedeš introdukovat stromy a zakládat plantáže, ale že tam chceš kvůli opicím a nosorožcům, protože máš rád zvířata a i tvoje diplomka byla o jelenech a srncích.“
Vágner kývl a v létě 1965 do zoo nastoupil. Zahrada měla jen 4,5 ha a 27 zaměstnanců, jedinou dopravu zajišťovala motocyklová rikša.
Ostatní tuzemské i zahraniční zahrady na tom byly podobně – klece, pěšiny, stejná zvířata. Jen jediná ho uchvátila, byla v západním Německu, africká zvířata se tam volně pohybovala a návštěvníci mezi nimi projížděli speciálními autobusy.
„Řekl jsem si: Pojďme udělat zahradu, kde zvířata necháme volně a lidi zavřeme do klece, ať si tam mezi zvířaty jezdí a dívají se na ně,“ popisoval Vágner svůj nápad a pustil se do budování safari ve Dvoře Králové.
Idea tu a tam narážela u kolegů ředitelů na nepochopení, Vágner ale argumentoval tím, že po rozpadu afrických kolonií je tamní zvěř stále více ohrožována, české safari pak bude moci druhy částečně chránit a vracet je do přírody.
Padesát dolarů na cestu
Když konečně v roce 1967 dostal povolení, potřeboval získat to hlavní – zvířata. Ne desítky, ale stovky kusů.
Kontaktoval proto různá československá velvyslanectví v Africe, zda by pomohla s odchytem, odmítla ho všechna, že to není jejich práce.
Až na čerstvého velvyslance v Ugandě Jana Štádlera. Dále bylo nutné sehnat peníze, Ministerstvo zahraničí přidělilo Vágnerovi na odchyty a transport všeho všudy 50 dolarů.
Josef Vágner získával zvířata pro zoo ve Dvoře Králové na expedicích do Afriky.
Tehdy se náhodou v zoo narodilo osm koťat tygra bengálského, která zaměstnanci vycvičili do té míry, že je za 40 tisíc dolarů odkoupil hamburský cirkus Krone – Vágner se tak mohl vydat na první odchytovou expedici.
V následujících letech získal celkem 1 964 zvířat, některá i koupil. Část z nich předal dalším zahradám, většina ale zůstala ve Dvoře Králové.
Světový unikát měly Vágnerovy expedice v počtu přeživších exemplářů, jeho transporty měly neuvěřitelně nízkou ztrátovost 1,8 procenta, bylo to díky důkladnému výběru jedinců, péči a pozvolné aklimatizaci. Konkurenční komerční transporty západoevropských, amerických či japonských společností měly tehdy úmrtnost zvířat na úrovni 30 až 50 procent.
Do ČSSR začaly proudit z Ugandy, Keni, Tanzanie, Jižního Súdánu, Namibie či Kamerunu žirafy Rotschildovy, antilopy koňské, zebry Grévyho a další desítky druhů kopytníků, ale i plazů, ptáků a dalších druhů.
Tragédie ve výběhu
Tragédie postihla zahradu koncem dubna 1975. V obrovském žirafím stádu se šířila slintavka a kulhavka, což tehdejší orgány vyhodnotily jako velké riziko a 46 žiraf bylo utraceno.
Ať to bylo ze strachu z šíření nemoci, nebo snaha kontrarozvědky zoologa diskreditovat, zmizelo největší v zajetí chované stádo žiraf na světě. Podle jedné teorie vyšetření mrtvých zvířat ukázalo na to, že trpěla avitaminózou, jejíž projevy se podobaly symptomům slintavky.
Mohla mít i virus slintavky, který se šířil jen v žirafí populaci a ostatní hospodářská zvířata by neohrozil. Důkazů se mnoho nedochovalo. Josef Vágner nakonec odešel počátkem 80. let do důchodu, safari se otevřelo v roce 1989.
