Když zjistila, že toto lze udělat, automaticky si výsledek spojila s tím, co je symbolem vanilkové chuti. Tedy se zmrzlinou.
A proč vlastně takový pokus, ze kterého vzešla „plastová“ zmrzlina? Jen byla Eleonora frustrovaná tím, jak se zachází s plastem. Z toho recyklovaného vznikají sice nové výrobky, ale po skončení jejich životnosti už je nemožné je znovu recyklovat.
„Ve skutečnosti to není řešení odpadní problematiky, i když se tak prodej výrobků z recyklovaného materiálu tváří,“ tvrdí.
Na myšlenku ji přivedly experimenty s takzvanými voskovými červy, tedy larvami zavíječe voskového. Vědci zjistili, že dva enzymy obsažené ve slinách těchto larev rozkládají např. polyetylen během několika hodin. Studie o tomto zvláštním červu vyšla například v časopisu Science.
Dlouho nevěřila, že by podobnou potrhlou studentskou myšlenku mohl brát některý ze seriózních vědců vážně, spřízněnou duši nakonec našla v Hamidu Ghoddusim z londýnské Metropolitní univerzity a u Joanny Sadlerové, jejíž tým na univerzitě v Edinburghu použil geneticky upravené bakterie k syntéze vanilinu z plastu.
„Všichni se mne ptají, co to dělám, přece se nechtějí krmit mikroplasty. Jenže tak to vůbec není,“ říká Ortolani. Vědci totiž zkonstruovali enzym, který umístili do bakterií E. coli, aby jim umožnili přerušit superpevné vazby mezi molekulami ve struktuře plastu jako součást metabolického procesu.
Další enzym pak tyto nespojené molekuly syntetizoval na vanilin. „V okamžiku, kdy první enzymy přeruší řetězec, už to není plast,“ tvrdí Ortolani. „Už to není polymer. Jsou to monomery. Jsou to prvky,“ vysvětluje.
Přestože molekula může být chemicky identická se stávajícím syntetickým vanilinem, orgány pro bezpečnost potravin ji považují za zcela novou složku a nedovolí ji ochutnat, dokud neprojde všemi testy, aby byla prohlášena za bezpečnou pro požití.
Ortolani proto představila zmrzlinu v zamčené lednici na absolventské výstavě umělecké školy Central Saint Martins, a přitom doufá, že její projekt zahájí debatu o tom, co považujeme za přírodní versus syntetické. A jak tyto vjemy mohou brzdit naše cíle týkající se jídla v rámci bezpečnosti v době klimatických změn.
„Když vám řeknu, že v té zmrzlině je přísada pocházející z plastového odpadu, budete z toho úplně znechuceni,“ říká Ortolani. „Ale jakmile pochopíte, že v podstatě všechno je součástí stejného ekosystému, pak to dává naprostý smysl,“ vykopává první kontroverzní téma.