Během 70. a 80. let nešlo jen o nedostatek zboží v obchodech, rodiny často trápil i nedostatek financí.
„Byly časy, kdy jsme si nemohli dovolit koupit v obchodě nové oblečení,“ říká paní Marie. „Tak jsme si ho museli vytvořit sami. Máma mi dala staré klubíčko vlny a já jsem se pustila do pletení. Dnes už jsem babička a pletení se stalo mou vášní.“
Marie dodnes vzpomíná na svůj první svetr, který pletla z modré vlny. „Byl to můj vlastní kousek, který jsem nosila s hrdostí. Vlna byla nádherně teplá a svetr jsem měla spoustu let.“ Na rozdíl od šití, které vyžadovalo mít doma na tu dobu poměrně drahý šicí stroj, k pletení stačily dvě jehlice a klubko vlny. Byla to tedy poměrně levná záležitost, i když shánění pěkné a kvalitní vlny dalo taky velkou práci.
Často ženy páraly staré svetry po příbuzných, vlna se musela namáčet, sušit a motat do klubíček. „Vzpomínám si, jak jsem babičce namotávala vlnu kolem opěradla židle. Někdy starou vlnu dokonce i barvila,“ vylíčila další čtenářka, paní Lenka.
Časopisy se vzory
Paní Eva zase vzpomíná na dobu, kdy se pletlo na pletacích strojích. „Byli jsme jednou z mála rodin ve vesnici, kteří měli pletací stroj,“ líčí Eva. „Byl to dar od příbuzných ze zahraničí. Pletli jsme na něm různé věci, jako svetry, návleky na nohy a rukavice.“
Pletací večeryPletení a háčkování bylo velmi důležitou součástí kultury té doby. Ženy se scházely, sdílely své vzory a techniky, vyměňovaly si vzory a pletly i společně. „Scházely jsme se s kamarádkami pravidelně na pletací večery. Vždycky se nás sešlo tak pět až sedm holek, pletly jsme, povídaly si. Jsou to krásné vzpomínky,“ svěřila se paní Dana. Byl to i způsob, jak se odreagovat od každodenního stresu a starostí. |
Pletení na pletacím stroji bylo v té době moderní a rychlé. Paní Eva popsala také to, jak vytvářela různé zajímavé vzory. „Bylo to skvělé, protože jsme si mohli pustit hudbu a tvořit zároveň.“
Inspiraci ženy a dívky hledaly hlavně v módních časopisech, některé byly zaměřené speciálně na pletení a háčkování. Určitě si vybavíte časopisy jako Dana, Praktická žena, Malá Diana, Odíváníčko, zahraniční Burdu či Annu, dále byla oblíbená i Dopleta či Škola strojového pletení.
Dovolená za socíku. S konzervou do autokempu a rekreace s odboráři |
Čepice s copánky
Mnoho nynějších čtyřicátníků a padesátníků si jistě pamatuje, že je maminky nebo babičky doslova oplétaly od hlavy až k patě.
Miminka dříve bývala opletená od hlavy k patě. Pletené bačkůrky byly základ.
„Už jako miminko jsem měla krásnou sněhově bílou pletenou soupravičku, čepičku, kabátek, dupačky a na ven i rukavičky. Nepřestaly, ani když jsem chodila do školky a na základku. Je pravda, že hodně svetříků mi holky ve třídě záviděly,“ uvádí paní Iveta. „Nejvíc vzpomínám na čepici, která měla vzadu dva stočené copánky. To byl tehdy velký hit. Tu čepici mi pletla babička,“ dodává.
Pletení posiluje mysl a zlepšuje motoriku nejen v dílně Hladce obrace |
Kurzy pletení
Háčkování a základy pletení se také tehdy vyučovalo na základní škole.
„Jednou jsme se učili dělat bambule k čepici. Z kartonu se vystřihl kruh a v něm další kruh, kolem se hustě omotala vlna a pak se po obvodu rozstřihla. Stačilo pak jen vlnu svázat a bambule byla na světě. Udělala jsem si obrovskou barevnou bambuli a maminka mi ji pak našila na novou čepici. Byla úžasná,“ vylíčila paní Dita.
Kdo se neměl od koho doma učit, mohl se zapsat do kurzů pletení, které byly tehdy organizovány v každém okresním městě. Přece jen zacházet s jehlicemi, vyznat se v přízi a naučit se techniku jednotlivých základních vzorů nebylo zas tak snadné.
