Pan Wolf provozuje restauraci U Vlka, která nabízí pouze obědy a kam musíte projít přes závoru a vrátnici do areálu jakési fabriky. A přesto by celkem pochopitelně rád přitáhl místní strávníky na oběd právě k sobě, navíc chce vařit zdravě a z čerstvých surovin. Skloubit toto všechno dohromady není jednoduché, takže si vyžádal pomoc šéfa.
Toho neurazí třeba sekaná s bramborovou kaší. Ale levná kolínka s vepřovými kostkami po cikánsku, která šéfovi neblaze připomenou vojnu, nebo smažená ryba s podivným zelným a zeleninovým salátem nejsou jídla, kvůli kterým by se vláčel přes závoru do fabrického areálu a ještě do prvního patra.
Kuchyně tedy šéfa moc nepřesvědčila, i když se mladý kuchař Robin podle svých slov opravdu snaží a vaření ho baví. K šéfově překvapení vytáhne ze šuplíku tradiční kuchařku ze Slovácka, kterou sepsala jeho babička Maruška.
„Musíte vařit pořádný domácí jídlo. S kecama o domácí kuchyni a o tom, jak tam nedáváte žádnej glutamát a málo soli, se vydrží jen do doby, než se odestele,“ nešetří Pohlreich majitele. Ale už má celkem jasný plán, jak pomoci, a vrhne se do práce.
Zajede za babičkou Maruškou, a ta je dokonce ochotná přijet na Cejl osobně a svými recepty ke změně jídelního lístku U Vlka přispět: třeba slováckými báleši, chlupatým knedlíky či koblížky s kousky jablek. Ale její i šéfova snaha tak nějak vyšumí do ztracena, jídelníček to nijak zvlášť nezmění. Následný zátěžový test s plnou hospodou strávníků tu jako příležitost neuměli využít.
U místních Romů Zdeněk Pohlreich ochutnal plněné zelné listy. A byl nadšen.
Ani místní Romy návštěva hospody U Vlka nepřesvědčí, jídlo jim tu prostě nezachutnalo. Tak pozvali Pohlreicha na oběd k sobě domů, na poctivé halušky a zelné listy plněné mletým masem a rýží. Byly připravené dobře a skvěle ochucené, takže šéf musel smeknout. Kdyby prý na této úrovni vařili U Vlka vařili, „Rómáci by mu tam chodili,“ myslí si hlava romské rodiny.
Snad má podnik šanci jako jídelna
Při pohledu do zákulisí není moc divu, že kuchyně nefunguje, jak by si majitel představoval. Ukáže se, že kuchař Robin je pod tlakem nejen proto, že údajně dostal příkaz šetřit na surovinách. Nemá ani slibovanou pracovní smlouvu, tak si chodí ještě přivydělávat jinam, což je dlouhodobě neúnosné.
Nejen šéfovi to nemůže nepřipomenout legendární díl Ano, šéfe! s brněnskou Bohémou, kde kvůli jednání majitelů poprvé odmítl pořad dotočit.
Podívejte se, jak Pohlreich natáčel v Bohémě (2011):
8. září 2011 |
„Tam jsem taky byl a neměl jsem ji,“ vypustí unaveně Robin. „Žádný, vole, Slovácko. Tohle je folklór,“ komentuje to šéf stroze a celkem s pochopením pro kuchaře, který se nemá jak bránit. Protože toto už v Brně zažil (více zde).
Brněnský Cejl má silnou novodobou historii„Ta zdánlivá bezútěšnost místa spočívá v tom, že se tady několikrát během krátké doby vyměnilo obyvatelstvo,“ vysvětlil šéfovi během procházky historik Michal Konečný. Před válkou tu stály textilní fabriky židovských majitelů a z 11 tisíc židovských obyvatel byla většina deportována do vyhlazovacích táborů. Jejich byty obsadili Němci, pak sem komunisté v rámci společenských experimentů dosídlili Romy z východního Slovenska. Rodinné kořeny a pevný vztah k místu tu nikdo moc nemá. |
Ale brněnský Cejl v aktuálním dílu Ano, šéfe! nemůže nezaujmout. Po procházce s průvodci, kteří znají místní poměry, šéf pochopil, že ti, co tu žijí, prostě nechtějí nic víc než solidní porci normálně chutnajícího jídla k obědu za dostupný peníz. O večerní nabídku jídla v restauraci tu nikdo nestojí.
Zda a jak se od loňského léta změnila kuchyně podniku U Vlka ve čtvrti označované jako brněnský Bronx, to vědí jen místní. Třeba Pohlreichova loňská mise přece jen jejímu jídelníčku alespoň v něčem pomohla.
