Před pěti lety byla zahrada Stanislava a Ireny Kovářových první vlaštovkou a tehdy jsme o ní také přinesli reportáž s bohatou fotogalerií, aby bylo jasné, že to jde i jinak a přírodní zahrady na venkov prostě patří (najdete ji zde).
Tuto první českou certifikovanou přírodní zahradu, dnes už s pěkně zapojeným porostem, najdete v Rudolfově, na kopci s vyhlídkou na panorama Šumavy, pár kilometrů od Českých Budějovic. „Ohlásili se k nám Rakušani, kteří u nás začali rozvíjet projekt Přírodní zahrady bez hranic. Potřebovali někde školit lektory a v mé zahradě chtěli ukazovat, co všechno je tu špatně a jak to napravit,“ vzpomíná Irena Kovářová na rok 2010.
Stačilo navázat na odkaz předků a ctít harmonii
Budoucí čeští lektoři tehdy přijeli o něco dříve a nešetřili poznámkami, byli prý papežštější než papež. Pak přijela hlavní paní Rakušanka a prohlásila: „Tady nebudeme kritizovat, ale oceňovat, vy tu máte všechno tak, jak to má být.“
Vrátila se do auta a přinesla rovnou certifikát. Irena se tak dočkala uznání nejen za svou práci, ale také za to, že dobře poslouchala rady svých předků. Praděda byl prý vyhlášený „mičurin“, který pěstoval zeleninu na dvaceti arech.
Ona sama vystudovala stavební průmyslovku, pak teologickou fakultu. To ji přivedlo k ezoterickým vědám, které však díky svému technickému vzdělání dokáže aplikovat do praktického života. Při budování domu, zahrady a později i školicího centra se snažila dodržet zásady feng šuej a podle toho, jak se tu lidem i rostlinám daří, bylo její snažení o harmonický prostor určitě správné.
Návrat domů
Manžel je architekt, a když se tedy před lety rozhodli, že si postaví dům, hledali místo, odkud nebude vidět na Temelín. To není na Českobudějovicku vůbec jednoduché, ale nakonec se našlo: paradoxně tam, kde Irena vyrostla.
Právě v té době se totiž sousedé rozhodli prodat pole, které navazovalo na zahradu jejích rodičů, a bylo jasno. Nepředstavujte si ovšem žádný žírný lán, Kovářovi koupili souvislý kobercový porost bodláků v utužené půdě skládající se z písku a kamenů.
Úprava pozemku pro stavbu byla zároveň přípravou pro založení krásné zahrady a ve fázi hrubé stavby už členili terén a osazovali stromy. Rok před stěhováním si Irena předpěstovala sazeničky a tam, kde plánovala zeleninové záhony, vysázela brambory, aby se ukázalo, jestli to bude správné místo.
Dnes vedle vzkvétající zeleniny nelze přehlédnout obrovské lesní maliny. „Daří se jim proto, že se vzájemně podporují s černým bezem, který jsem podle zkušenosti mé babičky zasadila do jejich středu,“ vysvětluje Irena.
Kdo jednou vybuduje jezírko, chce větší
„Přestože mi všichni říkali, ať si na dešťovou vodu pořídíme sudy a neděláme žádná jezírka, která smrdí a všechno v nich tleje, já byla o rybníčku naprosto přesvědčená,“ vzpomíná Irena.
„Už když pojmete záměr, že vytvoříte vodní plochu, začnou se k vám stahovat vodní živočichové. S příjezdem bagru zároveň přilétlo hejno vážek a druhý den na nás čekal u suché jámy skokan skřehotavý.“ Tak vybudovali nejdříve malé jezírko, do něhož stéká dešťová voda ze střechy a čistí se pískem přes kořeny kosatců, puškvorce a leknínů.
Do koupacího jezírka stéká přes kořenovou čističku dešťová voda svedená z okapů celého domu.
Možná to také znáte, že když už jezírko máte, po čase si přejete, aby bylo větší (průvodce stavbou najdete zde). „Před manželovými padesátinami jsem na čtrnáct dní zatáhla závěsy a zakázala mu vstup na zahradu. Naštěstí je od rána do večera v práci, takže jsme všechno krásně stihli v tajnosti připravit a k narozeninám pak ode mě dostal parádní velké koupací jezírko, na kterém v zimě bruslíme. Na podzim posečeme vodní rostliny na kompost a zamrzlé s čistými břehy má téměř dvojnásobnou plochu, než teď vidíte,“ dodává Irena. Jeho křišťálově čistou, voňavou vodu nabírá do skleničky: „Přivoňte si!“
Tuto zahradu a další témata najdete v srpnovém čísle časopisu Krásný venkov.
