Na naší farmě se líhla housata a kachňata v líhni. Přidávali jsem je pak k ostatním maminkám a všechno šlo hladce. Jedno house ale bylo slabounké a já jsem si ho nechala u nás v domě. To house se se mnou dokázalo mazlit způsobem, který byste jen těžko hledali třeba u štěněte. V horečkách, kdy jsem se bála o jeho život, mně dávalo hlavičku na tvář a horkým zobáčkem mně zlehýnka doslova dávalo pusinky. Máme borderky a jsou to naši zlaťáčci, ale láska toho housete byla mimořádná, dojemná. Nikdo z přítomných nevěřil, že je to možné.
A přišlo to, co přijít muselo. Vrátila jsem ho jeho hejnu. Zažilo si nedůstojnou a bolavou šikanu, kdy jsme museli houserům opakovaně "vysvětlit", že mu nebudou ubližovat. Vypadalo to, jako kdyby mu říkali: "Ty nejsi naše". Myslím, že i to house si myslelo, že je člověk, ne husa. Jakmile mně zahlédlo, s pláčem ke mně běželo. Trhalo mně srdce, když jsem viděla, kolik si vytrpí.
Ale podařilo se. Časem ho hejno vzalo na milost a on se občas předváděl, aby jim dokázal, že je jejich. To pak na mě s nataženým krkem demonstrativně syčel. Když ho ale ostatní neviděli, přišel ke mně a mazlil se jako to malé house.
Tak takové umí být husy. Tohle byl ovšem veliký a silný houser.
, zvířátka jsou v mnohém dál než lidé.
.
