Tady to všechno začalo. A bohužel taky špatně skončilo. Připomíná to hřbitovní svíčka na dně přepadu pražské vodní nádrže Kotlářka, kde začíná tunel Motolského potoka. Před měsícem tady zemřeli lidé.
Šli pro kešku. Pro schránku, do které by vepsali svůj podpis či otiskli razítko. A pak by si svůj nález na internetu odškrtli. Nikdy se k tomu nedostali. Přívalové deště štolu pod Smíchovem zaplavily, dva hledači utonuli, další dva se podařilo zachránit jen díky pohotovosti kapitánů vltavských parníků a veslařské trenérky.
Přesně o měsíc později nemám šanci spustit se do stoky nepozorovaně. Kolem vodní plochy se procházejí pejskaři, objeví se dokonce jeden plavec. Navíc postrádám dost dlouhé lano a hlavně: předpověď počasí nevylučuje dešťové přeháňky. Takže se pokus ruší.
Nehodlám svoje štěstí pokoušet za každou cenu. V uších mám větu, kterou při rozhovorech o této události pronesli téměř všichni: „Člověk musí používat selský rozum.“ A ten můj zkrátka říká: „Nelez tam.“
55 tisíc kešek
Když mi přistál v mailu dotaz: „Keskaris?“ zadal jsem to slovo do internetového vyhledávače. Myslel jsem si, že vyjede životopis velkého filozofa. Nebo sportovce. Nebo krále. Nebo cokoli.
Slovníček
|
Jenže to se nestalo. A mně po chvíli došla chybějící diakritika. A musel jsem napsat zápornou odpověď. Geocaching, počeštěně keškaření, byl pro mě věcí téměř neznámou. Začal jsem se vyptávat přátel a přicházely odpovědi. Zeptej se toho, ten by mohl znát onoho a ten tam možná dokonce byl. Jako bych rozplétal síť nějakých sektářů. Ostatně, tak bylo celé společenství po červnové události občas líčeno.
„Ptej se, na co chceš,“ píše mi konečně kamarád Ondra. Vysvětluje, že on kešky sbírá třeba při běhání. Když je vhodná příležitost, tak si nějakou takzvaně odloví. „Nic neluštím, chodím pro ty tradiční. To znamená, že si najdu souřadnice a pak zvážím rizika podle konkrétního místa. Každý to má jinak. Jsou lidé, kteří si chtějí najít všechny kešky v okolí svého bydliště, jiní zase záměrně vyhledávají ty obtížnější. Záleží na každém.“
Dobře, jsem základně poučen. Chci začít, chci se stát kačerem. Není to nic extrémně složitého, na internetu si mě prakticky sama najde stránka geocaching.com, kde se velmi jednoduše registruji a také zde budu zaznamenávat své nálezy. Za nějakých 700 korun ročně si můžu svůj účet vylepšit na prémiový. Co to znamená, mi vysvětlí Otto Šleger. Člověk z nejpovolanějších.
Člen České asociace geocachingu a muž, který vděčí tomuto koníčku za procestování prakticky celé Evropy a velkého kusu světa. „Díky zaplacenému členství vidíte i skryté keše, my říkáme, že je to pár korun na den a užijeme si za ně spoustu zábavy. Někdo raději půjde na pivo, my máme tohle.“
Já tedy zatím skryté nevidím, ale i odkrytých se mi zdá nepřeberné množství. „V Česku je 55 tisíc aktivních keší.“ Aha. To neposbírám. První, kterou opravdu uvidím, se ukrývá u smíchovského parku Santoška. Její popis na webu mi prozrazuje, že tudy historicky vedla tramvajová linka, a dozvídám se i další zajímavosti o místě, kudy běžně procházím bez povšimnutí.
„Každá schránka má nějaký příběh. Ta hra vás dovede na nádherná místa a prozradí vám věci, které byste nikdy nevěděli. O tom to celé je,“ usmívá se zkušený harcovník. „Nejsme žádná sekta, nikdo nesoutěží v tom, jestli udělá nejtěžší keš.“
Zbytečný hazard
To mě zajímá. Ještě než otevřu tu premiérovou, chci slyšet názor na událost v Motolském potoce, která udělala z geocachingu titulkové téma. Jak to tedy je? Jak jsou určeny hranice mezi zábavnou hrou a naváděním k hazardu se životem?
Hasič pátrali po utonulém hledači geocatchingu v podzemní části Motolského potoka pod Smíchovem. (11.6.2018)
„Řeknu to takhle, je mi strašně moc líto dvou mladých životů a jejich zbytečné ztráty. Chtěl bych vyjádřit upřímnou soustrast všem pozůstalým. A přeživším co nejrychlejší návrat do běžného života,“ říká Šleger se smutkem v hlase.
„Bohužel to byl hazard ve chvíli, kdy byly hlášeny přívalové deště. Hra za to nemůže. Ti lidé hrubě podcenili přípravu a pravidla. Stejně se vám stane něco na lyžích nebo na kole, pokud budete dělat věci, na které nemáte výbavu a schopnosti.“
Je pravda, že v popisu dotyčné schránky je poměrně jasně naznačeno, že její získání do sbírky s sebou nese rizika. A že je potřeba se na ně připravit. To znamená mít skupinu lidí pod zemí a zároveň i kontakty připravené jednat na povrchu. „Od roku 2009 tam ta keš žije a za tu dobu se k ní dostalo přes 500 lidí. Nikomu se nic nestalo, nebyl žádný problém. Ta hra má ukázat hezké věci a je zamýšlena pro rodiny s dětmi. Extrémních míst je minimální procento.“
Plechovka od fazolí byla prvníTo místo má pro kačery takřka magický význam. Beavercreek v americkém státě Oregon. Právě tady byla uložena 3. května 2000 první keška, právě tady to všechno začalo. Jistý Dave Ulmer zde uložil zčásti ohořelý kýbl a naplnil ho starými kazetami, knihami a také plechovkou od fazolí. A byla to právě plechovka, která přežila útok sekačky na trávu. Zbytek původního pokladu byl nenávratně zničen. Ale zabránit startu světové mánie ani sekačka nemohla. Uvolnění přesné navigace GPS americkou armádou pro civilní účely téhož roku ke hře přímo vybízelo, rozšíření bylo velmi rychlé. V současnosti je na světě přes tři miliony keší a stejný počet registrovaných hráčů ve více než 190 státech. Nejstarší česká keška byla uložena 1.června 2001 poblíž Štramberka. |
Ptám se i policistů. Zajímá mě, jak moc tento koníček zaměstnává záchranné složky. Odpověď je jednoznačná: minimálně. Žádné předchozí úmrtí, žádná volání o pomoc při uváznutí kdesi v neprostupném terénu. Snad jen pyrotechnici jsou s kačery v užším spojení. Plukovník Michal Dlouhý je ředitelem pyrotechnické služby Policie České republiky a hned se ptá: „Hráč, nebo mudla jako já?“
Mudla, samozřejmě. To je mezi kačery výraz pro osobu hrou nedotčenou, slovo je vypůjčené ze série příběhů o kouzelníku Harrym Potterovi. Plukovník tak úplně mudla není, o geocachingu má velmi dobrý přehled.
„Čas od času se tím zabýváme, sem tam jezdíme na výjezd k podezřelému předmětu. Tedy k předmětu, který by mohl obsahovat výbušninu nebo jinou nebezpečnou látku a ukáže se být keškou. Ročně máme asi 150 případů, kešky jsou jednotky z nich.“
Obvykle někdo vidí hledače, jak se nenápadně snaží najít poklad a přitom vzbudí podezření. Pak už je při světových hrozbách terorismu krok k tomu, aby nastal lehčí poplach. Policisté ke každému oznámení přistupují seriózně.
„Ty keše by se neměly umisťovat na místa, kde se schází hodně lidí nebo jsou poblíž vládní či vojenské budovy. Máme s tou komunitou velmi dobré vztahy, cokoli je potřeba, to si vysvětlíme.“ Plukovník přidává historku, jak svědomitý občan přinesl podezřelou keš zakrytou v alobalu přímo na stanici. „Chlubil se, že tím zamezil možnosti dálkového odpálení. Tak to prosím ne. Pokud si myslíte, že vidíte bombu, nikdy na ni nesahejte.“
Skryt před mudly
Zpátky na Santošku. Tady, zdá se, žádné velké podezření nevzbudíme. Keška má být ukryta v jakési větrací šachtě. „Jedna ze zásad je, aby si nás mudlové nevšimli,“ upozorňuje mě Šleger a už opatrně šátrá v lištách průduchu.
Hned vypráví, kterak si na frekventovaných místech musí pomáhat různými maskovacími triky, aby zůstal v utajení. V Maďarsku na žebříku a v reflexní vestě hrál údržbáře dopravního značení, jindy imitoval pořizování turistických fotografií. I to je součást hry.
Větší kešky obvykle skrývají i předměty pro výměnu.
Víme, že naše keška nebude co do rozměrů nijak veliká. Pravděpodobně bude obsahovat pouze papír, na který se úspěšní lovci podepíšou. „Nebo si vyrobíte razítko a budete ho používat jako svůj symbol.“ Jindy můžete najít i skrýše velikosti krabice od bot. „Tam bývají i předměty, které si můžete vzít. Pokud něco berete, musíte dát náhradou věc minimálně stejné hodnoty. Často jde o hračky z kindervajíček.“
To už drží v ruce úlovek a rozbaluje logbook, tedy onu podpisovou listinu. Vecpat tam náš autogram už by bylo opravdu složité, bílého místa na papíru moc nezbývá. „Ostatně v popisu bylo napsáno, že to vyžaduje údržbu.“
Pocit úspěšného hledače není vůbec špatný, chvíli si připadám zpátky v dětském věku. Chtě nechtě musím uznat, že geocachingu přicházím na chuť. „Výhoda je, že je to fakt na tobě. Nemusíš to nijak hrotit, ale když máš náladu a někam jedeš, tak se podíváš na mapu a vidíš, jestli by se ti něco líbilo,“ povídá mi další kamarád Kuba s tím, že členství pravidelně platí rodičům k Vánocům.
I v tom je podstata celé myšlenky, mělo by jít o zábavu pro každého. Některé schránky jsou dokonce schválně bezbariérové a většina z nich je dostupná napříč generacemi, mohou je otvírat prarodiče s vnoučaty.
„Samozřejmě tě to může občas trochu zdržet, ale většinou je to nakonec zábava pro celou skupinu lidí. I pro ty, kteří registrováni nejsou. Řada hráčů si s keší opravdu vyhraje a máš z toho nálezu fakt radost, protože je to schované nějak důmyslně.“
Vypráví, kterak na Ještědu byly schránky usazené tak, že z leteckého pohledu tvořily siluetu ještěra, nebo o jedné v Dolních Měcholupech, která vypadala jako hrobka a dlouhá léta ji při venčení psa považoval za místo odpočinku neznámého domácího mazlíčka.
Selský rozum
To opravdu nezní jako sport, při kterém by měl adrenalin pumpovat krev do spánků a na každém kroku by hrozilo nebezpečí zřícení se kamsi. „Náročnost si vždycky ověříš. Rodiče nepůjdou někam do koruny stromů, o tom to opravdu není. Nemůžeš mít všechno,“ říká kačer Jakub.
Přepad nádrže Kotlářka, kudy se dá slanit do chodeb Motolského potoka. Pro keš se tam bez problémů vypravilo od roku 2009 přes 500 lidí. Ti si pro to ovšem vybrali ten správný čas.
S tím je smířený i Šleger, který je v českém žebříčku kačerů v první patnáctce ze šedesáti tisíc registrací, které si ovšem často pořizují i páry či skupiny.
Dostal se za keškami do Podněsterské republiky, byl na Kubě či v Murmansku. Ke sbírání ho přivedl syn, teď se tomu přizpůsobují rodinné dovolené. „Jediná země, kde žádná keš není, je Severní Korea. A s omezením je momentálně Sýrie, protože to je válečná zóna. Tam jsem ještě nebyl, tak budu muset počkat, až se to uklidní. Mám čtyři kontinenty, můj čas se dělí mezi práci, rodinu a geocaching.“
Dokonce pořádá srazy kačerů, které mohou vyústit i v uklizení nějakého prostoru. „Banda lidí vezme pytle a rukavice a můžeme uklidit třeba Stromovku. Jen by bylo fajn, kdyby spolupráce s úřady byla pružnější a aspoň ty plastové pytle by nám třeba dodaly.“
Když se o tragédii v Motolském potoce dozvěděli jeho blízcí, nestačil prý zvedat telefony. Znovu a znovu vysvětloval, že geocaching není zbytečné riziko. Jde o zábavu s přáteli, potkávání nových lidí a objevování nových míst. Celosvětová popularita hry dokazuje, že to funguje a pro bezpečnost je potřeba jediné. Používat selský rozum.
