VIDEO: Pomazlit se s gepardicí je adrenalin i něha. Můžete to zkusit

Aby se vám podařilo dostat se do klece gepardice, na vlastní riziko samozřejmě, musíte si zajet do soukromé zoo v Chlebech. Ideální je být žena, děti k ní ředitel chlebské zoo René Franěk nepouští, chlapy jen velmi výjimečně. A načasujte si návštěvu na víkend, kdy má svérázný ředitel čas dělat návštěvníkům průvodce.

Kameraman a reportér iDNES.cz se ke gepardici Mzuri sice do klece dostali, ale jen díky své práci. Jinak k ní, pokud je gepardice dobře naložena, pouštějí jen ženy. Je to jistější. Jakmile totiž gepardí samice cítí testosteron, znervózní. 

Fotogalerie ze Zoo Chleby

Také jsme si se štábem přijeli do Chleb gepardici pohladit, samotnou prohlídku ale začínáme u klece lemurů kata. "K lemurům pouštím malé holky, ale vás tam pustím taky, dáte jim piškoty," říká nám autoritativně ředitel zoo.

Já do klece nechci, opice nemusím. A i když nás ředitel zoo přesvědčuje, že "když po vás lezou, je to příjemné", s díky odmítám a šetřím síly na geparda. Kolegyně ze zpravodajství je odvážnější a k lemurům vleze; krmí je kousky piškotu, opice po ní lezou, jedna jí dobrou čtvrthodinu olizuje džíny. Trnu za ni, aby se jí nezakousla do nohy.

Trnitá cesta od opic přes kozy a lamy až do gepardí klece

Mezitím nás průvodce seznamuje s filozofií celé zoo: žádné příkopy, žádná tlustá skla, nejlépe nízký plůtek, abyste byli zvířatům co nejblíže. Zastavujeme se u lam, aby mohlo následovat upozornění, že lamy plivou. Koneckonců stačí si všimnout, jak vypadá střecha přístřešku. Jakmile lama vystrčí hlavu, začne popotahovat a kouká přitom přímo na mě, posunuji se dál. Nebudu riskovat zásah. 

Zoo Chleby na Nymbursku

Zoo ve středočeských Chlebech vznikla před patnácti lety na místě bývalé fary ze soukromé sbírky exotického ptactva Reného Fraňka. Ten ji také od počátku vede a je duchovním otcem myšlenky tzv. kontaktní zoo.  

Licenci Ministerstva životního prostředí získala v roce 2004 jako první soukromá zoologická zahrada v ČR. V současné době ji ročně navštíví na 60 tisíc lidí.

Další štací je ohrada s kozami, kozlem, kůzlaty a kupou nadšených dětí. Chováme si v náručí dvě nejmenší hebká kůzlátka. "Přežije jen jedno," konstatuje suše René Franěk, který celou prohlídku doprovází přírodovědnými přednáškami na téma rozmnožování, přirozený výběr a přežití. Postupně míjíme další zvířata a brigádníka, který vyklízí výběh kapybar. Pan ředitel nám ho popisuje jako primáta. 

Respekt je na místě, i když je zvíře ochočené

A stojíme před výběhem s gepardicí Mzuri, což znamená krásná. Před vstupem do klece mám do kamery říct, jak se cítím. Ač jsem si celou dobu myslela, že se nebojím a cestou v autě jsem tvrdila, jak rozhodně nebudu říkat, že mám strach, na kameru o ničem jiném nemluvím. Hlavou mi ještě stačí proběhnout, jak jsem si ráno výjimečně vzala s sebou kartičku pojištěnce. 

Gepard pořád zůstává šelmou

Požádali jsme o vyjádření k přímému kontaktu s gepardem zkušeného zoologa Evžena Kůse z pražské zoo, který z podobných praxí nadšený zrovna není a vysvětluje: 

"Gepardi kdysi skutečně bývali ochočováni a cvičeni k lovu, takže se do určité míry dají přivyknout na bezprostřední kontakt s člověkem a mají z člověka respekt. I když nejsou tak mohutní jako lev nebo tygr, pořád jsou to ale šelmy a v případě, že zaútočí, může to být velmi dramatické. Pro seriózní zoo nejsou proto podobné praktiky s tzv. kontaktními zvířaty ničím jiným než pouťovou a cirkusovou atrakcí, které se raději vyhne. Nikdo nemůže zaručit, že nedojde k nepředvídatelným událostem."

Lezeme s kolegyní do klece, ale gepardice na druhé straně výběhu si nás vůbec nevšímá. Mám pocit, že o nás neví. A že až si nás všimne, začne šílet. Zrovna totiž dojídá svůj oběd. Ředitel mě svým autoritářským hlasem, bez kterého by celou zoo asi nikdy nezvládl ukočírovat, vyzývá: "Běž za ní a obejmi ji kolem krku". Jdu. Za tu hodinku v zoo jsem pochopila, že tady je veškerý odpor marný.

Nicméně gepardice před námi trochu utíká. Nebo ji nezajímáme: popochází před námi, možná si s námi trošku hraje. Kolem výběhu se mezitím shromažďují návštěvníci zoo. Možná uzavírají sázky, koho z nás si podá dřív; to by aspoň napadlo mě, být na druhé straně barikády.

Ředitel zamyká branku a klíč si strká do kapsy. Ještě nás upozorní na elektrický ohradník nad téměř tři metry vysokými mřížemi. No výborně. Očima pro jistotu hledám jinou únikovou cestu, stejně jako by to asi udělal každý živý tvor v ohrožení. Zjišťuju, že žádná není. Kašlu na to. Lidé si nás fotí přes mříže. Snažím se myslet pozitivně.

Tříletá Mzuri se mezitím prochází kolem nás, občas se nechá pohladit, občas si lehne a začíná vrnět. "Má náladu A1, takže je všechno v pořádku," dostává se nám přes mříže ujištění. Veškeré obavy mě nakonec opouštějí. Střídá je totální euforie z kontaktu se šelmou, kterou jsem dosud vídala jen na stránkách National Geografic nebo z vnější strany klece. 

Srst má hrubou a trochu líná, pár drsných chlupů mi ulpí na ruce. Kouká po nás krásnýma hnědýma očima a vrní podobně jako náš kocour, jenže asi desetkrát hlasitěji. Nějakou dobu s ní strávíme i v její vnitřní ubikaci, zařízené jako pokoj doktora Livingstona. Včetně postele a repliky kostry na židli u pracovního stolu.

Všichni už jsme o poznání klidnější. Mzuri si lehne a nechá se dobrých dvacet minut hladit po hlavě, vrní a odpočívá. Pan ředitel občas někam odejde, ale už mi to ani nevadí. Zřejmě jsem po nějaké době v gepardí kleci získala falešný pocit bezpečí. Dáme si ještě krátkou seanci ve výběhu a dostáváme vyčerpávající výklad o gepardech a jejich chování.

Víte například, že není doloženo jediné úmrtí člověka způsobené gepardem? Já to do této chvíle netušila. Škoda. Mohla jsem být klidnější. Oprávněně?