Starší gorilí mláďata, rošťáci Kiburi a Nuru jsou z možnosti pobytu venku nadšeni a travnatý prostor využívají pro své divoké honičky a hry (třeba na zahradničení).
Roční Ajabu si ale narozdíl od nich nechce moc špinit nožky o trávu. Pořád se nejraději vozí na zádech své matky Shindy a za každé situace se jí pevně drží: ať šplhá po lanech, případně se natahuje přes elektrické ohradníky pro vzrostlou a možná i chutnější trávu za nimi. A když ho Shinda ze svých zad sundá, hned kouká, jak se zase rychle chytit jejího kožichu a vyšplhat zpět tam, kde se cítí nejlépe.
Jenže Shinda ví, co její potomek potřebuje. Takže ho každý den znovu a znovu staví na trávník, uhýbá před jeho natahujícíma se ručkama a nechá ho samotného pochodovat venkovním výběhem. Samozřejmě ho při tom stále bedlivě střeží, podobně jako Kamba, která tak plní svou důležitou funkci starostlivé tety všech mláďat v pavilonu.
Ajabu si ale na - pro něj evidentně podezřelý - trávník ne a ne zvyknout. A to chtěla Shinda zahrnout do výuky i přechod potůčku, který výběhem protéká. Poprvé se Ajabu pokusil přebrodit jej sám, ale další dny už Shinda i přes drsnost své výchovy neohrabané mládě přes vodu přenášela.
Jinak je Shinda vytrvalá, a jakkoliv nešťastně se Ajabu v trávě tváří, i pro něj určitě brzy bude venkovní výběh místem, kde bude lítat stejně divoce jako jeho dva odrostlejší bratři.
Kiburi s Nuruem zatím ve výběhu vymýšlejí další a další hry. Nuru rád skáče po lanech a houpe se na nich. Zdokonalil se v tom tak, že toho využívá i k získání listí z okolních stromů. I když gorily mají pavilon denně plný čerstvých, listím osypaných větví (dostávají je 2x denně mimo svou obvyklou krmnou dávku v zázemí), tak jsou vlastnoručně utržené lístky evidentně mnohem sladší odměnou. Posuďte sami:
Jak dodává kurátor primátů Vít Lukáš, gorily mají možnost chodit ven i v dešti, ale moc rády to nemají. „Někdy tam chvíli pobudou, ale brzy se vracejí do expozice. Jen Bikira občas na dešti sedí déle a užívá si to.“
