Houbaření na první pohled nevypadá jako atraktivní záliba. Je normální vstávat o víkendu dobrovolně v pět ráno a vyrazit do lesa, kde se zašpiníme? Plahočit se tam za čímsi, co je prolezlé červy a olepené hlínou? Polovinu toho stejně vyhodíme a kvůli zbytku se po příchodu domů ještě pohádáme s rodinou.
Podle starých tradic
„Tohle jíst nebudu, je to divně růžové.“ „Neblázni, pěkný zdravý klouzek.“ Tak může vypadat rodinný dialog po návratu z lesa.
„V houbařské zálibě jsou nám podobní jen Slováci, Ukrajinci a Poláci. V těch zemích sběr hub býval obživou a pak se stal tradicí,“ říká Petr Müller z časopisu Houbař. Kupodivu nám rozumějí i Japonci.
Ale proč zrovna Češi? „Houbaření máme rádi, protože je podobné sportu,“ míní Müller. „Je příležitost dokázat, že jsem lepší než soused, předhánět se, chlubit se.“
Maso chudých
Druhý důvod pochází ze středověku - houbám se říkalo maso chudých. Mohl si je dovolit každý, trhy jich byly plné. A to nám zůstalo. Dokonce tak, že jsme si z hub vytvořili pořekadla - houby s octem, je to na houby, to jsi byl ještě na houbách... O houbách také vznikly desítky pověr a mýtů. Třeba že prý rostou, když je měsíc v úplňku. Což je podle mykologů pravda.
Čtěte zítra v Magazínu DNESVelké téma o české posedlosti houbami Navíc: |
