Ještě jsme se nedostali do lesa a už zkoumáme čtvrtý druh houby. „Jestlipak víte, copak je to za fešáka?“ pokládá spíš řečnickou otázku zkušený mykolog s větví v ruce.
Hypnotizuju klacek a pevně doufám, že nebude použit proti mně, protože nemám nejmenší tušení. Patřím k lidem, kteří na podzim v lese nedokážou zvednout oči ze země.
Zběsile skenuju mechové chomáčky a hypnotizuju každé podezřelé místečko. Vrhám se na hnědé kopečky a pak zklamaně zjišťuju, že některé z nich jsou pouhé šišky. Což je ve frekventovaných lesích mezi hnědými hromádkami spíš ta lepší varianta.
Ve chvílích nejvyššího houbařského zápalu u sebe pozoruju mírné známky šílenství. Nejenže večer po procházce v lese při každém mrknutí vidím suchohříbka v mechu.
Já se dokonce vciťuju do mentality houby: kdybych byla hřib, tady bych rostla, tady je to pěkné. Ano, vím. Houba mentalitu nemá a ta moje by možná zasloužila prověřit.
Můžu proto mluvit o dvojitém štěstí, protože jak zjistím, můj průvodce je nejen odborník na houby, ale i na nestandardní chování. Zdeněk Pelda byl dlouhé roky ředitelem ústavu pro děti s výchovným škraloupem. Možná to by vysvětlovalo, proč na mě jde preventivně s klackem.
Široký úsměv sympatického pána je naštěstí v přímém rozporu s jakýmkoliv podezřením na výchovné tlučení nezdárných mykologických studentů. „Jen se podívejte! Tady na tom klacku se nachází houba s nádherným názvem měkkouš kadeřavý!“ vysvětluje pan Pelda důvod svého dřevitého ozbrojení.
Zblízka studujeme bělavé mušlovité plodnice drobných měkkoušů, zdobících trouchnivé dřevo. Nadšení našeho učitele přechází pomalu na všechny zúčastněné. Je naprosto jasné, že opravdový milovník hub se neomezuje jen na rozčlenění „je to hřib a není hořký, beru to“ versus „zespodu to má chladič, všichni zemřeme hroznou smrtí“.
Jedlých holubinek je celá plejáda, ale nedá se říct, že by se daly sbírat bez rozmyslu. Nebo byste si dali holubinku vrhavku?
„Hořčák byste ve směsi ani nepoznala. Když ho omylem přimícháte do jídla, nic moc se nestane,“ uklidní mě při úzkostlivém okusování podezřele narůžovělých klobouků pan Pelda.
Stejně jako k jiným mykologům chodí i k němu spousta lidí s prosbou o určení nalezených úlovků. „Když si nejsem stoprocentně jistý, nebojím se říct, že nevím. Žádná houba za risk nestojí. Ale troufnu si tvrdit, že místní hanychovské lesy znám dost dobře, abych si byl téměř jistý, že když mi onehdá pán tvrdil, že tu našel několik satanů a muchomůrku tygrovanou, téměř jistě se mýlil. Chodím sem desítky let a nikdy jsem je neviděl. Jinde v Liberci jsou, ale tady ne,“ vypráví speciální pedagog v penzi.
Osobní návštěva není jediný způsob, jak získat jistotu, zda vám maso na houbách nezpůsobí horké chvilky. „Často určuju houby po mailu. A existuje jedna, kterou si troufnu posoudit i po telefonu. Když mi někdo volá, že našel červenou houbu připomínající kašpárkovy rolničky, která výrazně zapáchá, je mi jasné, že jde o květnatec Archerův.“
Pro přesné určení ovšem často nestačí jen fotografie houby. V některých případech potřebuje mykolog posoudit i vůni či místo nálezu. To si prosím pamatujte, kdybyste chtěli mykologické služby někdy využít.
Pane jo, tolik hub!
K lásce k přírodě obecně a speciálně k houbám přivedl Zdeňka Peldu tatínek. „Úplně to vidím, jak stojím v lese a pláču, protože se bojím. Tatínek mezitím sbírá ryzce,“ směje se.
Pochlubte se fotografiemi svých úlovkůZde můžete vložit až 9 fotografií svých aktuálních houbařských úlovků, ideálně včetně popisu druhu a lokality, kde jste je našli (nejde o přesné místo, spíš typ lesa a oblast). Vybrané snímky rádi zveřejníme pro ostatní čtenáře. |
„Byly mi asi tři. Od té doby se můj vztah k lesu velmi proměnil. Učím se z různých zdrojů, ale čtyřicet let libereckých výstav hub považuju za krásnou příležitost vidět naživo i zapomenuté druhy, oživit si znalosti a poznat něco nového i jinak než z obrázků“.
O tom, jakým fanouškem přírody je, svědčí i blog plný fotografií přírody. „Moje focení je takové půjčování si obrázků od přírody a jejich předávání lidem,“ vysvětluje. „Pojďte, ukážu vám místo, kde fotím gutaci.“
Díky materiálům, které jsem dopředu získala k prostudování, vím, že jde o přirozený proces takzvaného slzení rostlin. Krásně se dokonalé kapky dají pozorovat na některých houbách rostoucích na trouchnivějícím dřevě. Tedy těch, ze kterých pro nás nevzdělané houbaře nekouká polívka ani řízek, takže jim zbytečně upíráme pozornost.
Než se propracujeme k orosenému troudnatci, kterého si pan Pelda vyhlídl při předchozí procházce, potřebujeme překonat relativně kratinký úsek mně důvěrně známého lesa. Tam budeme co by dup, říkám si a nemám až tak docela pravdu.
Kdo by totiž mohl tušit, že než se vůbec propracujeme do lesa, narazíme na tolik druhů hub! Zahájí to pestřec, pýchavkovitá houba zbarvená do žluta.
Vzácný hřib královský by nám sice nemohl přivodit otravu, ale co by mohl přivodit, je pokuta až padesát tisíc korun.
„Ta postupně mění barvu. Na řezu je prvně bílá, pak přes žlutou a modrou přechází do černa. Sbírá se jen v nejsvětlejší variantě. Nasušená jako koření dá každému jídlu perfektní houbovou vůni a chuť,“ libuje si pan Pelda. Jen nelze doporučit každému, protože obsahuje látky, které můžou některým citlivějším jedincům podráždit trávení.
Přímo před vstupem do lesa se na hromadě humusu z vyvezené trávy pozastavíme u kropenatce vejčitého. O kousek dál najdeme penízovku splývavou.
Po pár krocích vydloubne Zdeněk ze země holubinku černající. Zpod pařízků nás lákají žluté vlásky krásnorůžků lepkavých. Začínám mít v hlavě tobogan názvů.
Copak je tohle za holubinku? Že by černající? Jedlých holubinek je celá plejáda, ale nedá se říct, že by se daly sbírat bez rozmyslu. Nebo byste si dali holubinku vrhavku?
Klidně i v poledne
Podle mykologů je pro správné určení důležité nejen to, jak houba vypadá, ale i jak voní nebo se chová po nějaké době. To je případ holubinky černající.
Při odlomení kousku po nějaké době zčervená a později zčerná. Některé druhy hub, například kuřátek, však lze od sebe rozeznat pouze pod mikroskopem.
Podívejte, co naši čtenáři nosí z lesa |
„Támhle je hezká muchomůrka červená!“ ukáže prstem pan Pelda kamsi do lesa. Zuřivě očima hledám výrazný klobouk, nic nevidím. Fotograf hledá. Fotografův synek hledá.
Muchomůrku objevíme až po chvíli. Ostříží zrak na nás udělá velký dojem. „Šel jsem tudy včera, zas tak dobře nevidím,“ směje se veselý mykolog.
Před muchomůrkou si vybalí své fotografické nádobíčko a lehne si, aby zachytil co nejhezčí snímek. Jak už bylo řečeno, fotografování hub je jeho oblíbená disciplína.
„Jen mě pořád někdo zachraňuje,“ překvapí nás pan Pelda. „Jak někdo vidí staršího muže na zemi, nedaleko francouzskou hůl a košík, vrhají se ke mně, že mě budou oživovat,“ vysvětluje. Naráží tím povzdechem na svou věrnou přítelkyni hůl, která ho musí doprovázet na všech výletech.
„Přitom jsem učíval brannou výchovu,“ posteskne si. Jeho specializace na pedagogické vysoké škole však nebyla žádná z přírodních věd ani tělocvik.
„Vystudoval jsem kombinaci matematika–fyzika. Díky tomu vám můžu říct, že můj nejoblíbenější košík, takzvaná devítka, pojmenovaná podle toho, kolik hub unese, mi po dobu své existence odnosil dobré dvě a půl tuny hub.“
Zajímavá informace, jak se asi taková věc spočítá? Dozvím se, že sezona Zdeňka Peldy má 365 dní, z toho neuvěřitelných 120 dní nejde pod tři kila úlovku. Stačí to vynásobit počtem let houbaření a je to.
„Podle statistik houby sbírá až sedm milionů Čechů. Ročně nasbíráme mezi deseti až sedmdesáti tisíci tun, málokdo si uvědomuje, že to jsou miliardy korun,“ přidává matematik další údaje.
S houbařením se pojí mýtus, že je nutné ho vykonávat div ne hned za rozbřesku. Vypadá to, jako by kolem šesté v lesích lidi zakopávali o půlmetrové praváky, které úderem deváté zajedou zpět do země.
Zdeněk Pelda si podle svých slov půjčuje obrázky přírody, aby je předával dál.
„Lidi se předhánějí, kdo tu bude první, houby jsou studené, pevné a mladé, což je dobře, ale já chodím klidně i v poledne,“ nenechá pan Pelda cloumat svým majestátem.
To je mi sympatické. Sama chodívám klidně večer na takzvané „zítřejší“ houby, jak říkám těm, co začaly růst až poté, co zběsilí houbaři, vybaveni košíky, noži a odhodláním sebrat i poloplesnivé červí líhně obývající zbytky hub, opustili lesy.
Takový hříbek dokáže vyrůst za 24 hodin zhruba o deset centimetrů. Není tedy potřeba zoufat. Než se vyhrabeme z domu my s pomalými starty, zase nějaká houbička nesměle vystrčí klobouk nad mech.
Dojímám se nad krásnými krásnorůžky, které v malých chomáčcích teplé žluté až do oranžova zdobí nejedno lesní zákoutí. „Vezměte si jeden, uvařte ho a ozdobte s ním chleba, vypadá to krásně,“ poňouká mě Zdeněk.
„Když se začne ukazovat krásnorůžek, budou houby. Hořčák zase značí, že se jim dařit přestane. Muchomůrka citronová stejně jako ryzec peprný rostou ve chvílích, kdy není vidět ani prašivka. Zvládnou na houby neobvyklé sucho,“ dozvíme se pár zajímavostí.
Jak je to s praváky rostoucími nedaleko muchomůrky červené? „Ano, to se zakládá na pravdě, potřebují podobné podmínky, můžou růst nedaleko.“ odsouhlasí v naší rodině předávané pravidlo pan Pelda a dodává: „Muchomůrka červená je poslem podzimu, v létě neroste.“
Přednáška pokračuje předvedením velmi jasného znaku ryzců – na zlomu na rozdíl od holubinek pouštějí mléko. Ovšem zatímco dubový se ke sběru nedoporučuje, ryzec syrovinka je báječný.
Bedly zase pan Pelda doporučuje amatérům sbírat jen ty vysoké, a když nižší, tak rostoucí v lese, raději ne rostoucí v trávě. Po červenající či zahradní byly hlášeny otravy.
Mimochodem, věděli jste, že i žampion může být jedovatý? Naštěstí pečárku zápašnou prozradí silný zápach, ale pozor na ni, je poměrně rozšířená.
Neničit podhoubí
Některé z hub kvůli nám pan Pelda odjel nasbírat den předem do jiných lokalit, aby mohl ukázat lahůdky, které v našem dnes procházeném lese nerostou. Jedním z příkladů jsou „umrlcovy kalhoty“ neboli stroček trubkovitý. Ačkoliv je jedním z lidových názvů i „trumpeta smrti“, je liškovitá, téměř černá houba tradiční českou pochoutkou používanou do vánočního kuby.
Stejně tak nám ukáže vzácný úlovek hvězdovky, což je houba silně připomínající mořskou hvězdici. „Jsou lidi, co z ní dělají vánoční dekorace, vysušená je nádherná. Ale pozor, některé druhy jsou chráněné!“
Houby je potřeba sbírat s láskou a citem.
V následujících minutách vzduchem lítají názvy jako opěnka měnlivá, pozastavím se tedy nad nápaditostí mykologů, kteří houbám dávají pestrobarevná pojmenování.
„Já mám rád třeba název dřív čechratka, dnes čechratice černohuňatá. A věděla jste, že hadovka smrdutá se v latině jmenuje Phallus impudicus, což v překladu znamená úd nestoudný? Nomen omen.“ Jejdanánku!
Čemu se ale vlastně divím, vždyť u hub se zkoumá pochva a bradavky, autoři mykologických názvů jsou holt taky jenom lidi.
V České republice existuje takzvaný seznam tržních hub. Ten určuje, které houby můžou být obchodovány. Aktualizuje se, protože se na něm poměrně nedávno nacházely houby, které jsou nyní na seznamu ohrožených druhů, jako například vzácný stročkovec kyjovitý.
Povědomí o tom, která houba je vzácná, a měla by tedy zůstat v lese, není velké. Málokdo tuší, že například hřib královský, krásný zástupce svého rodu, výrazný svým narůžovělým kloboukem a sytě žlutým třeněm, by nám sice nemohl přivodit otravu, ale co by mohl přivodit, je pokuta až padesát tisíc korun.
Naše kratičká procházka je prosycena překvapivým množstvím údajů. Najednou zahlédnu důvěrně známou hlavu suchohříbka. Ačkoliv se po přednášce téměř stydím za radost z druhu tak banálního, nadšeně se skloním, abych ho vysvobodila zpod větve.
„Opatrně! Nejvíce houbám škodíme tím, že ničíme podhoubí,“ varuje mě trochu pozdě Zdeněk, když vidí hříbek, na kterém zůstal kousek podhoubí. „Někteří lidé si myslí, že to dělají vandalové, ale my mykologové občas napíchneme starou houbu někam na strom, aby se výtrusy dostaly do širšího okolí.“
Může se stát, že by došlo změnou houbařova loveckého prostředí k záměně hub? „Pokud nějakou houbu poznám u nás, poznám ji i v Rumunsku. Jediné, na co bych si při cestování dal velký pozor, jsou pravidla jednotlivých zemí,“ varuje pan Pelda. Ne všude jsou naší vášni nakloněni a jsou státy, ve kterých se do soukromých lesů nesmí ani krokem vstoupit.
Houby v octě
Předtím než nás pan Pelda vezme na tajné místo, kde na padlém javoru roste několik exemplářů korálovce (překvapivě nikoliv javorového, ale bukového), mi to nedá a zeptám se, zda se i zkušený mykolog někdy přiotrávil.
„Jednou mi sousedé donesli něco, co vypadalo jako kovář. Ochutnal jsem to, a jelikož to bylo doma na chodbě, nevyplivl jsem ukousnutý kousek, jak bych to udělal v lese. Druhý den jsem byl úplně vyřízený. Zřejmě to byl nějaký satanovitý hřib. To jsem si dal!“ směje se Zdeněk.
A co ztrácení se v lese? „V tomhle asi nejsilnější zážitek v rodině máme ze dne, když se nám při houbaření ztratil tchán. Byl pryč přes celou noc. Druhý den se objevil kdesi v Mimoni,“ dokazuje Zdeněk, že heslo mého dědy „Hodinu hledám houby, dvě hodiny babičku“ by se mohlo hodit i jinde.
Teď už je ale čas na perličku na závěr. Krásný korálovec bukový rostoucí pankáčsky na javoru pozoruju z pár centimetrů. Nemyslím na obalované řízky ani smaženici, jen si vychutnávám tu krásu a pestrost houbové říše. Známé, oblíbené, a přesto tak málo námi obyčejnými sběrači probádané.
Abyste si nemysleli – i na hovory o jídle došlo. Pan Pelda je totiž několikanásobným vítězem soutěže Houby v octě. Jeden z jeho výrobků si natěšeně odnáším domů a prohlašuji tímto tuto svou reportáž za nejlépe oceněnou. Protože houby s octem už jsem párkrát dostala. Ale jedny z nejlepších hub s octem z celého kraje ještě nikdy.
