Vykrajujete slepované linecké. Jedna hvězda s otvorem, jedna bez, jeden zvonec s otvorem, jeden bez... Upečete, naskládáte děravé s neděravými hezky na sebe a pak se projde okolo kuchyňské linky žravá část rodiny a je po dvojicích. „Co děláš,“ zařvete. „Vždyť mi to nevyjde. Ty jsi ale...,“ máte chuť vzít dotyčného plechem i se zbývajícími zvonci a hvězdami po hlavě.
Neuděláte to, protože víte, že přijdou mnohem ničivější chvíle. To když budete ještě v březnu balit dětem linecké a spol. do svačinového boxu, abyste posléze zjistili, že stejně skončí všechno do jednoho rozdrobené na dně školního batohu.
Před svátky cukroví mizí, ať ho hlídáte sebevíc. V oblibě jsou zejména ořechy plněné máslovým krémem, košíčky plněné kdo ví čím a sama krémovitá náplň obalovaná v kakau nebo kokosu pod krycím názvem lanýže a rafaela. Hospodyňka se s nimi patlá, maže, ukládá do papírových košíčků a všemožně otlapkává s jedinou touhou: aby to všechno hezky vypadalo na vánočním stole.
Když pak vidí vypleněnou krajinu poloprázdných plechů a krabic - protože je poloprázdné jednoznačně vidí - prostě řve. Já taky řvala. A má dvanáctiletá dcera doslova, tedy pokud použiju expresivní vyjádření pro pláč. Já se za ta léta pečení naučila s mizejícím cukrovím vyrovnat. Opakuju si mantru: když sežerou všechno, připeču. Co se ale stalo před právě proběhlými Vánocemi jsem si nedokázala představit ani ve své předvánoční noční můře, kdy se mi zdává, že nemám jediný dárek a v lednici se krčí plesnivý hermelín. Plesnivý nikoli plísní potravinářskou.
Smajlíci se nežerou
Víte jak je to složité s vykrajovaným cukrovím. Z těsta pořád něco zbývá, uděláte kuličku, rozválíte, vykrojíte a zase něco zbude. Nekonečný příběh. Až si řeknete dost, schováte vykrajovátka a uděláte placičku. My ji s dcerou udělaly taky, a ne ledajakou. Vyrobily jsme si smajlíky. Hand made, a linecké. Naskládané na pečicí papír jsme je na tácu daly spolu s dalšími tvary uležet do špajzu.
Za dva dny jsem vytáhla z lednice marmeládu a ze špajzu tác. „Jdeme mazat!“ volala jsem do patra. Dcera přiběhla. Při pohledu na tác se zarazila. Já se taky zarazila. Dívaly jsme se na pečené hvězdy, anděly, srdce a další výkrojky a věděly, že je něco jinak. Ne jinak! Špatně! „Kde jsou smajlíci?!?!?!“
Nevěděla jsem, že dokážu křikem rozvibrovat skleničky na polici... Dcera začala tiše plakat do utěrky. Muž, který si krájel cibuli na štědrovečerní salát, aniž otočil hlavu od zeleniny, konstatoval: „Sněd’ jsem je.“ A pobaveně dodal: „Byly takový nepovedený.“ Spustila jsem, že se začaly třást i hrnky: „Tys nám sežral smajlíky! Jak nepovedený? Nejhezčí originální cukroví, co kdy tahleta kuchyň viděla a ty ho sežereš!“ Křik se mi už sice v krku mísil s tím smíchem, jaký vás vyřadí na dlouhé minuty z provozu, ale čím více sílil, tím se zvětšovalo zoufalství a sebelítost dcery.
„A bude hůř,“ nezbývalo než konstatovat. Bylo. Do Štědrého dne mužská část rodiny vyluxovala pusinky a vanilkové rohlíčky. Velmi prořídly dobře snaživě ukrývané čokoládové koule a vosí hnízda. Naopak téměř netknuté zůstalo cukroví mrkvové a pracny. Klasika.
Buďme rádi i za to, co je sežrané...
Vzpomněla jsem si na jednu podobnou tragédii, ovšem s opačným znaménkem, protože se odehrála těsně po Vánocích v rodině mého strýce. Jakmile se totiž přežene Štědrý den, mění se pokyn „nežerte to“ na možná ještě naléhavější „prosím vás vemte si, podívejte, co toho je, vždyť to budeme jíst ještě v červnu“.
V duchu „nového času“ teta naložila plnou mísu cukroví a přivítala ještě v zástěře kamarády svého manžela, tedy mého strýce. Přišli na jedno povánoční lahvové a tradiční partičku mariáše. Prostřela jim půllitry, zavináče a utopence.
„Nedali byste si cukroví?“ snažila se udat plnou mísu. „Ne, Mařenko, děkujeme,“ razantně odmítl strýc a zamíchal. Mísa putovala zpátky na kuchyňskou linku. Za půl hodiny otázku zopakovala se sladkostmi v náručí. „Nemáte už chuť na cukroví?“. „Nemáme a nebudeme,“ utrousil strýc, kterému zrovna nešla karta. Teta se usmála a odcupitala do kuchyně.
Když každému nesla třetího lahváče, kdo ví proč si řekla, že to zkusí ještě jednou. „Opravdu byste si nedali? Cukrovíčko?“ Stála znovu s mísou ve dveřích. Strýc, který právě prohrál, se k ní nečekaně přidal. „Dá si někdo cukrovíčko?“ Na posledním slově si dal mimořádně záležet. Kamarádi chabě zakroutili hlavami. „Nedá. Tak ukaž.“ Vyrval tetě mísu z rukou a její obsah vysypal z okna. „A máš to,“ obrátil se k manželce, která nejdřív jen naprázdno lapala po dechu a pak se rozbrečela. Dodnes nevím, jestli lítostí, kolik její práce, másla atd. přišlo nazmar, nebo štěstím, že ho najednou udala takové množství.
S cukrovím se to má totiž tak. Mělo by se péct, když je chuť péct, jíst, když je chuť jíst, a provést s ním přesně to, co je třeba s ním zrovna provést. Do nového roku vám proto přeju všeho tak akorát.
Jak je to u vás s vánočním cukrovím?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 čtvrtek 15. ledna 2015. Anketa je uzavřena.
