Kaktusářské štěstí – 1. fóliovník
V roce 1980 jsem se oženil. Kromě hezké mladé manželky jsem získal v Praze na Smíchově zahradu a za laskavého povolení tchána i místo na stavbu fóliovníku a později skleníku. Říká se, že manželství nepřeje koníčkům. Tady to bylo díky novým možnostem naopak.
Můj první malý fóliovník částečně zapuštěný do stráně sice připomínal stan s igelitovou střechou, ale sloužil skvěle.
V této době se můj kaktusářský otec bratranec Vašek stěhoval se svoji rodinou od Okoře na Rakovnicko. Pro mne to znamenalo to, že mi po dobu, než upraví zahrádku a postaví nový fóliovník, svěřil na opatrování většinu své sbírky včetně unikátních rostlin Homalocephala texensis.
Další velké sbírkové rostliny dočasně doplnily moji zatím velmi skromnou kolekci. Fóliovník by narvaný k prasknutí.
Někam do této doby se i datují moje první výsevy kaktusů. Moje a hlavně Vaškovi velké rostliny krásně kvetly a na podzim jsem sklidil spousty semen.
Dá se říci, že nerostly jen rostliny, ale rostl i kaktusářský učeň. Poučen z pěstitelských přehmatů a chyb jsem sbíral zkušenosti. Zkoušel nové techniky výsevů, různé substráty, učil se roubovat.
Výměnou vlastních semenáčků jsem získal řadu krásných a vzácných rostlin. Z kaktusáře učně se stal kaktusář. Do mistra kaktusáře jsem měl však hodně daleko.
Kaktusář učitel
Ani v přelomovém roce 1990 jsem kaktusy neopustil a nezanedbával je. Měl jsem vlastní nevytápěný skleník na Smíchově - a i přesto, že jsem vypůjčené bratrancovy rostliny dávno vrátil, byl skoro plný vlastních rostlin.
Byl jsem při tom, když se zakládala celostátní Společnost pěstitelů kaktusů a v Praze byl obnoven starodávný Spolek pro pěstování kaktusů a sukulentů, jehož vznik se datuje rokem 1922. Stal jsem se jednatelem tohoto spolku a dostalo se mi té cti spolupracovat při přípravě a pořádání teď již každoročních výstav v pražské Botanické zahradě Na Slupi.
Svoji sbírku jsem přestěhoval do vytápěného skleníku Stanice přírodovědců a založil a vedl kroužek mladých kaktusářů. Z kaktusáře praktika se stal kaktusář funkcionář a učitel.
Říká se, že kdo umí, umí, a kdo neumí, učí. Doufám, že to v tomto případě neplatilo. Již jsem věděl, že kaktusy nemají ostny, ale trny. Co je to aerola nebo glochida, kdy a jak zalévat, kdy nezalévat. Co kaktusům dělá dobře a čeho se vyvarovat.
Nosil jsem v hlavě mnoho někdy až skoro nevyslovitelných latinských názvů jako třeba Echinoffossulocactus zacatecatensis, Mammillaria huitzilopochtlii nebo Crassula licopoioides.
Přišlo jakési duševní spojení s těmito zvláštními 
rostlinami, které normálně přežívají v drsných podmínkách amerických hor a polopouští.
U mne ve skleníku z nich dýchala svěžest a za laskavou péči se odměnily pěkným růstem a krásnými květy.
