Skleník by měl být velmi stabilní, aby ho vichr provázející jarní bouřky nesmetl. Nesmí rezavět, nejčastěji tedy vyhoví lehká hliníková konstrukce, která se prodává ve formě stavebnice. V nabídce jsou i skleníky z ocelových pozinkovaných profilů.
Většina výrobců nabízí malý základní model, který se dá téměř libovolně rozšířit dozadu. Náš model má zhruba 5 m², což je pro běžného samozásobitele ovocem a zeleninou až až. Tomu bylo nutné přizpůsobit i základy, modifikované navíc nástavbou pařeniště.
Krok za krokem
Nezbytná velikost základů se řídí podle velikosti skleníku. Zde se jedná o variantu 196 × 256 cm, takže základ má vnější rozměr 210 × 270 cm. Základ potřebuje i malá nástavba pařeniště.
Doporučená hloubka základů je v našich zeměpisných šířkách minimálně 60 cm, v mrazivějších oblastech raději 80 cm. Jako vrstva proti vzlínání se používá 5 až 10 cm silná vrstva štěrku, kterou se základy podsypou (musí se udusat zhutňovadlem).
Do všech základů přijde vrstva čerstvého betonu. Do ní se usadí první tvárnice, které se musí průběžně vyrovnávat vodorovně, svisle i do roviny pomocí vodováhy. Takto vypadá hotové bednění základů. Na tvárnice už by se teď nemělo stoupat.
Duté tvárnice se vyplní betonem a zhutní, pak se uhladí povrch. Počínaje v rozích se jednotlivé zvonivky kladou podle zkřížených zednických šňůr. Rohové cihly se musí pečlivě svisle vyrovnávat.
V místech napojení stěn se použijí celé cihly jako příčné kusy a vzniklé mezery se vyzdí menšími kousky. Zkřížené zednické šňůry se musí posouvat vždy na úroveň nejvyšší řady cihel. Jakmile malta ztvrdne, vyplní se ložné a styčné spáry.
Více informací ke skleníkům najdete v měsíčníku Udělej si sám.