Při zakládání nového záhonu se bez rýče neobejdete.

Při zakládání nového záhonu se bez rýče neobejdete. | foto: Profimedia.cz

V jílovité půdě nic nevypěstujete, musíte ji upravit, radí zahradník

  • 13
Když si zakládáte zahrádku, s jílovitou půdou nic nenaděláte. Svrchní vrstvu ornice si však můžete upravit tak, aby byla úrodná a plodila podle vašeho přání.
Reklama

„Kolem vodních toků bývají většinou písčité půdy, ty jílovité jsou zase v blízkosti skalních masivů,“ říká vedoucí praktické výuky ze Střední školy stavební a zahradnické v Praze-Jarově Jaroslav Čuba.

„Než začnete na takové půdě cokoliv pěstovat, musíte ji, stejně jako zemědělci, nejdříve upravit. Když se zakládá nové pole z louky nebo pastviny, kde se odpradávna nehospodařilo, je tam surová jílovitá půda, která se musí napřed zpracovat,“ vysvětluje. To platí i v případě, když si na chalupě budete chtít založit nové záhony.

Příklad osevního plánu

Plodiny si rozdělíte podle toho, jak jsou náročné na živiny, takzvané tratě. Od nejnáročnějších na 1. trati až po nejméně náročné na 3. trati.

Mezi zeleninu první tratě se řadí zejména košťáloviny (zelí, kapusta, květák či kedluben) a plodová zelenina (rajče, paprika, lilek, tykve, okurky a melouny). Tyto druhy snesou v období vegetace přihnojení organickými hnojivy.

Druhý záhon, který jste hnojili loni (respektive předloni na podzim), využijte pro pěstování zeleniny se středními nároky na živiny, takzvané druhé tratě. Sem patří kořenová zelenina (mrkev, celer, petržel, ředkvička, červená řepa), dále listová (salát, špenát, mangold) a cibulová zelenina (česnek, cibule, pórek).

Třetí záhon osejte převážně luskovou zeleninou (hrách, fazole, bob). Hlízkové bakterie žijící na kořenech čeledi Fabaceae fixují vzdušný dusík, a tak půdu obohacují.

V první fázi je třeba travní plochu zorat, obrátit půdu, takže trávník v zemi shnije a zanechá tam trochu humusu. Pak je třeba pole dohnojit a v první řadě obohatit o humus, eventuálně o písčitou složku, aby se půda vylehčila.

„Jde o to, aby byla propustná pro vodu i plyny, protože kořeny potřebují taky vzduch. Ideální je přivézt hnůj a rozhodit ho po pozemku, aby se nastartoval v té půdě život. Třeba žížaly, ty jednak provzdušňují půdu a zpracovávají organickou hmotu. A takových organismů jsou v živé půdě tisíce,“ říká Čuba.

Jeden centimetr ornice podle něj vzniká přirozenou cestou asi tisíc let, takže ho trápí, jak se s ní zachází. Dobrovolně ji doslova zahazujeme a stavíme na ní sklady a nákupní centra, místo abychom si jí vážili jako toho nejcennějšího, co máme.

Reklama

Až budete mít první fázi hotovou, osévá se pomocnými plodinami, jako například jetel nebo vojtěška, což jsou vikvovité rostliny, které dokážou poutat vzdušný dusík a dodávat ho do půdy. Ty až vyrostou, rozdrtí se a zaorají, říká se tomu zelené hnojení.

Pak už je možné začít pěstovat méně náročné rostliny. „Každá plodina má na půdu jiné nároky a vliv. Řepka je například pro půdu naprostý jed. Nejenže vysává z půdy živiny, ale navíc ji otravuje. Není to žádná mírumilovná rostlina, ničí ornici,“ kroutí hlavou.

Proto se správně stanovují takzvané osevní plány. Ve středověku ještě existovalo čtyřpolní hospodářství, kdy se plodiny střídaly a čtvrtý rok se nechala půda odpočívat. Dnes už to tak není. Ale i tak se mají po sobě sázet plodiny, které nemají společné choroby a škůdce.

Odvíjí se to i od způsobu hnojení. „Staří zemědělci říkali, že brambory se sázejí do hnoje. Takže rozházíte na pole hnůj a první rok zasadíte brambory. A druhý rok se mohou pěstovat náročnější plodiny, protože po těch bramborách tam zbude ten rozložený hnůj. A zase například cibuloviny se dávají skoro až naposled, protože nemají tak velké nároky na živiny a naopak cibule a česnek hnojení organickými hnojivy nesnáší,“ popisuje učitel.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

13 příspěvků v diskusi

Reklama