Vesnička Němčovice leží v Plzeňském kraji a již deset let tu jsou pyšní na útulek, který pomohl vybudovat starosta obce Karel Ferschmann. Některé problémové psy, například právě Sama, se jim však nedaří umístit do nové rodiny, je to dominantní zvíře, které pro kousnutí nejde daleko. Poslední zájemce Sama vrátil hned druhý den právě kvůli pokousání.
Neumístitelný výmarský ohař |
Jeho ošetřovatelka, paní Helena, se k Samovi v útulku chová jako k vlastnímu, má tu nejlepší péči, nemají spolu problém. Právě ona se se Samem vydá za psím psychologem Rudolfem Desenským. Aby poradil, co musí změnit, aby měl Sam šanci najít nové majitele.
Podle psího psychologa Rudolfa Desenského je výmarák Sam dominantní anarchista, který si s nějakými pravidly nedělá hlavu. Navíc byl vykastrovaný dřív, než stihl dospět, takže už celoživotně zůstane nedospělým puberťákem. Potřebuje tedy v první řadě pevný řád a naučit se základní sadu povelů, a v tomto nastavení pravidel by měl pokračovat i nový majitel.
Stejně tak se nový majitel nemá dominantnímu psovi podbízet a chodit za ním, naopak, pes by měl přijít na přivolání a pochvalu si tak zasloužit. „Nesahám mezi uši, nesahám na přední packy, to jsou pro psa velmi osobní zóny. A citlivka to nepromine,“ konstatoval zkušený Desenský v dalším premiérovém díle pořadu Kočka není pes, který Česká televize vysílá každou sobotu.
A v čem vidí zkušený kynolog největší problém přístupu útulku, kterému se nedaří Sama umístit? Psi se tam mají příliš dobře, a útulek tak vlastně porušuje pravidlo, že pes by měl jít z horšího do lepšího, aby se mu po tom horším nestýskalo. Paní Helena uznává, že logiku to má, a bude muset u Sama ubrat z osobní péče a nechat ho zvykat i na jiné lidi. Podle Desenského by mohl mít u Sama šanci pejskař, který už má fenku, protože s těmi si Sam rozumí.
Kdo vede útulek, nebo má psy na tzv. dočasce, tedy v tzv. dočasné péči, si podle Rudy Desenského prostě musí uvědomit velmi důležitou věc: „Ten pes není můj, mám ho jen dočasně a budu ho dávat dál.“ Proto je nutné péči o něj nastavit tak, aby z dočasného domova odcházel rád, ideálně se ani neohlédl.
„Když se po mně pes odcházející s novým pánem moc dívá, je na mě fixovaný, a to mě znervózňuje. Vím, že to pak může komplikovat jeho adaptaci na nové prostředí a nové lidi, a tedy i šanci na jeho umístění do nové rodiny.“ Podle Rudy je ideální, když pes vnímá toho, kdo si ho z útulku nebo dočasky odvádí, jako nový středobod svého vesmíru. A už se nikdy nebude chtít vrátit.
