Kvůli koření se vedly krvavé boje. Ilustrační snímek

Kvůli koření se vedly krvavé boje. Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Kvůli koření tekly potoky krve, vedly se o něj války a sekaly ruce

  • 5
Dává jídlu chuť i vůni a dělá z něj gastronomickou lahůdku. Naši předkové ho ale původně používali ke konzervaci potravin, ve středověku sloužilo jako platidlo nebo luxusní věno. Koření má za sebou krvavou historii plnou putování po souši i moři, sporů, peněz a brutálního násilí.

Že se válčí o ropu či vzácné kovy, není v moderní historii nic šokujícího. Dokážete si ale představit, že by se prolévala krev a padaly výstřely například kvůli takovému hřebíčku? A přece se tak dělo. Toužil po něm i mořeplavec Kolumbus. 

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

5plus2

Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech.

Do Evropy se koření, jehož domovem je především jihovýchodní Asie, dostalo nejdříve takzvanou Hedvábnou stezkou, která sloužila jako frekventovaná obchodní trasa. A to víceméně náhodou, díky různorodému směnnému obchodu. 

Později se ale tato tradiční obchodní trasa přerušila. Přestože nebyla jediná a do Evropy vedla řada arabských stezek, začaly se do Orientu prozkoumávat cesty po vodě. Jakmile si Evropané uvědomili, že se na koření dají vydělat slušné peníze, jednotlivé státy, které měly přístup k moři, se snažily vydobýt si na dovoz různých druhů koření monopol. 

První záznamy o používání koření pocházejí už ze starého Egypta. „Ve starověku Egypťané ale nepoužívali koření jako my – tedy pro gastronomický zážitek, ale ke konzervaci, aby se potraviny v horkém podnebí tak rychle nekazily,“ vysvětluje cestovatelka Renata Dvořáková, která se věnuje historii koření a vede na toto téma také semináře. Pokud už jídlo přece jenom podlehlo zkáze, koření posloužilo k přebití zkažené chuti. 

Jako první doputoval do Evropy pepř

Jako vůbec první na starý kontinent doputoval pepř. V gastronomii rozpoutal obrovský boom. „Dnes jsme zvyklí dávat pepř do slaných pokrmů. Tehdy jej ale přidávali prakticky do všeho. Například úplně první recept na perník, který se dochoval ze starého Říma, obsahuje jako jednu z hlavních surovin právě pepř,“ líčí cestovatelka Dvořáková.

Kolik se platilo za koření

  • 500 gramů šafránu si dříve cenili stejně jako jednoho koně
  • 31 gramů pepře (trojská unce) vyvažovali obchodníci uncí zlata
  • 1 libra zázvoru (zhruba půl kilogramu) se rovnala jednomu beranovi.

Toto základní koření hrálo v Evropě prim ještě ve středověku, a to s nálepkou luxusního a vybraného platidla. Uhradit jím bylo možné takřka vše. „Pepřem se platil nájem, daně nebo také sloužil jako věno. Kdo měl zkrátka pepř, ten byl někdo,“ dodává Dvořáková.

Zejména z oblasti dnešní Indonésie a Indie se do Evropy postupně dostávaly také další druhy koření, jako je zázvor, muškátový oříšek, skořice nebo hřebíček. Právě posledně jmenovaný hřebíček, bez něhož si nelze představit třeba vánoční svařák, má na svém kontě hrůzně krvavou historii.
Respektive Holanďané, kteří na něm chtěli zbohatnout. 

Pro hřebíček se usekávaly ruce

Objeven byl v Indonésii na souostroví Moluky, které svět zná také pod přízviskem ostrovy koření. Holanďané, kteří do této oblasti podnikali objevné plavby, si chtěli uchovat pro dovoz hřebíčku monopol. A klidně i za krvavou cenu. 

Když koření ustoupilo kávě

V devatenáctém století už dovoz koření přestal být tak lukrativním byznysem. Objevily se totiž nové pochutiny, po kterých Evropané zatoužili. Kdo měl peníze a zajímal se o novinky, přesunul svůj zájem především na kakao, kávu nebo také rýži.

„Když například hřebíček, který je vlastně poupátko stromu před rozkvětem, objevili někde jinde, tak stromy vytrhávali a likvidovali. Dokonce pokud zjistili, že někdo sám pěstuje hřebíček, mimo jejich zdroje, dotyčnému za to usekli ruce,“ uvádí Dvořáková.

Holanďanům se podařilo zachovat si pozici výhradního dovozce hřebíčku velice dlouho a slušně se díky tomu obohatili. Až na konci osmnáctého století se toto koření začíná pěstovat také ve francouzských koloniích. A to údajně díky jistému Francouzi, kterému se v podpatku boty podařilo propašovat pár semínek ze souostroví Moluky. 

Krom hřebíčku má za sebou pohnutou historii také muškátový oříšek. „O jeho pěstování na jednom z ostrovů koření se dokonce vedla vleklá válka. Skutečně se bojovalo a střílelo kvůli koření. Nakonec zvítězili Portugalci a získali nad muškátovým oříškem nadvládu,“ říká Dvořáková. 

Dovoz koření měl pro evropské země krom čistě finančního rozměru ještě jeden význam. Právě díky těmto penězům se totiž mohly financovat další a další objevné plavby, což vůbec nebyla laciná záležitost. Koření na ni ale dokázalo vydělat. 

Ostatně i Kryštof Kolumbus na své cestě, při níž objevil Ameriku, původně směřoval do Indie – mimo jiné i kvůli koření. To nakonec dovezl i z Nového světa. Díky němu se do Evropy dostaly vanilka a chilli. 

„Vanilka ale v Evropě dlouho nemohla růst. Nakonec se přišlo na to, že pouze v Mexiku, odkud pochází, žije specifický druh hmyzu, který ji dokáže opylovat. Až na konci devatenáctého století se našel způsob, jak vanilku opylovat uměle,“ vysvětluje Dvořáková. Za jednoho z hlavních současných vývozců vanilky je považován Madagaskar. I tam však dodnes musí opylovat kvítek po kvítku ručně.