Bydlí na vaší půdě, leze do motoru auta, vyžírá vás, ale moc nezmůžete

Motoristé ji nesnášejí, myslivci střílejí, majitelé drůbeže na ni líčí pasti. Není lehké být v dnešní době kunou. Přesto tyto mrštné šelmičky prosperují lépe než kdy jindy. Vystřelit na ně totiž mohou jen myslivci s povolením k lovu a chatařské oblasti či půdy nejsou žádnými honitbami.

Byla to šichta. Sovětský biolog G. A. Novikov se v roce 1962 rozhodl proniknout do života kuny skalní a celý den stopoval jeden exemplář. Kdyby věděl, co ho čeká, nejspíš by vůbec nevylezl z postele.

Šelma z čeledi lasicovitých ho vzala na sedmnáctikilometrový pochod zasněženou krajinou. Při hledání potravy prozkoumala 107 různých úkrytů, děr a skulin, vyšplhala na 105 stromů a v 57 případech se dala do zuřivého hrabání v závěji. Nikde se výrazně nezdržela a dělala jen minimální odbočky.

Zatímco druhý den si Novikov dost možná mazal nohy nějakou ruskou francovkou, zvíře se vydalo na další maratonský běh napříč divočinou. Kuny jsou sice malé, ale extrémně odolné, hbité a velmi inteligentní, což jim pomáhá zdolávat řadu nástrah.

V Evropě žijí dva hojně rozšířené druhy: kuna lesní a skalní. Geneticky nejsou nijak zvlášť spřízněné, jejich vývoj se oddělil už před několika miliony let. Pro laiky je hlavním rozlišovacím znakem náprsenka, kterou má kuna skalní bílou, zatímco její sestřenka z lesa menší a zbarvenou do žluta.

Odborníci však vypátrali řadu dalších odlišností. Kuna skalní má světlejší nos, protáhlejší hlavu, menší uši a hrubší srst. Má také kratší nohy a naopak delší penis, takže lidová poučka o souvislosti mezi velikostí končetin a pohlavního orgánu stavějí kuny úspěšně na hlavu.

Do motorů aut kuny láká zbytkové teplo. A jakmile si ho svými pachy označkují, láká to do vašeho auta další členy kuního společenstva.

Šelmy žijí většinu roku samotářským životem. Zdržují se ve svých teritoriích, která důsledně označují pachovými značkami. Doba kaňkování, tedy páření, nastává uprostřed léta. Samičky mají takzvanou provokovanou ovulaci. Vajíčko se jim uvolňuje až na základě stimulů vyvolaných kopulací. I proto jsou samci v tomto ohledu nadprůměrně disponovaní a akt bývá dlouhý a hlučný.

Výjimkou nejsou hodinové hrátky, při nichž milovník drží partnerku za volnou kůži na krku. Pokud se kuní rande odehrává v noci třeba na půdě rodinného domu, jeho obyvatelé toho moc nenaspí.

Samičky jsou schopny porodit až osm mláďat do dvou měsíců, ale obvykle to nedělají. Místo toho zapojí další zázrak přírody zvaný odložená nidace. Zhruba na půl roku zastaví vývoj zárodku, aby přišel na svět až ve chvíli, kdy je jaro v plném rozpuku a přírodní švédské stoly doslova přetékají jídlem.

Aktuální číslo

Předplatné můžete objednávat zde

Kuny navíc patří mezi potravní oportunisty, lidově řečeno sežerou, na co přijdou. Málokdy tak mají vyloženě nouzi. Čeští badatelé spočítali, že u nás mají na jídelníčku nejméně 107 rostlinných a živočišných druhů. Nepohrdnou ani mršinou a chodí také houbařit. Na podzim a v zimě tvoří až 95 procent jejich potravy semínka, ovoce a ořechy.

I proto se s oblibou vyskytují poblíž lidských obydlí. Tam je co žrát po celý rok. Farmáři by mohli vyprávět o zdecimovaných kurnících a králíkárnách. Zabijácký pud kun je někdy tak silný, že se nespokojí s jednou obětí, ale zakousnou vše živé v dosahu. Zaznamenány byly i případy, kdy je vraždění tak unavilo, že usnuly přímo na místě masakru.

Kromě pastí a plašiček na bázi pohybových čidel, reflektorů a ultrazvukových vln existuje i řada lidových receptů. Kuny prý nemají rády rámus, takže se nevyskytují v domech, kde je velký provoz nebo tam pobíhají děti.

Zajímavosti a fakta o kunách

• I s dlouhým ocasem měří zhruba 80 cm. Hmotnost se pohybuje mezi 1 a 2 kilogramy.
• Kuna skalní se vyskytuje až do nadmořské výšky 4200 metrů.
• V přírodě se dožívá maximálně 10 let, v zajetí až 18.
• Má-li jídla nadbytek, může si ve skrýši vytvářet zásoby.
• Na světě existují tři druhy kun. Kromě lesní a skalní je také severoamerická kuna rybářská, které se někdy říká pekan. Zároveň jde o největší kunu, která si v rozměrech nezadá s kočkou divokou.
• Kuně lesní se přezdívá pelešnice, větevnice či medovka, kuně skalní pro změnu skalnice, skalačka nebo kuna domácí.
• Na Sibiři se kuna lesní může pářit se sobolem asijským. Hybridům se říká kidas nebo kidus a jejich samci jsou neplodní.

Jiní radí, že se na kunu musí zaútočit přes její citlivý nos. Prý nepáchne tam, kde je cítit kočka. Jiní v zoologických zahradách kupují tygří či rysí trus. Dalším zaručeným návodem jsou lidské vlasy, ideálně nebarvené a delší dobu nemyté.

Malým šelmám chutná i odpad, o který ostatní zvířata nezavadí. Typicky jde o kousky papíru, plastové obaly, vosk, kusy látek, kondomy či žvýkačky.

Samostatnou kapitolou jsou automobily. Do motorů kuny láká zbytkové teplo, takže ideální způsob, jak si pod kapotu nastěhovat nezvaného nájemníka, je před soumrakem zaparkovat poblíž lesa. Šelmy navíc rády okusují hadice, gumová těsnění a izolace, takže se řidiči ráno nestačí divit. Existují profesionální plašičky napájené z autobaterie, ale i tady se otevírá prostor k lidové tvořivosti. Pomáhá prý silný parfém nebo citronová kůra.

Přitom zejména šoféři by neměli obranu podceňovat. Pokud totiž zvíře do motoru jednou vleze, jeho pach tam zůstane velmi dlouho, což láká další jedince, kteří místo považují za „kuna friendly“, tedy pro kuny bezpečné a kunami prověřené.

Šelmičky také rychle zjistily, že poblíž lidské civilizace nemají přirozené nepřátele. Vlci, lišky, orli nebo výři se drží v uctivé vzdálenosti. U nás se navíc smějí kuny lovit jen od listopadu do února. Vystřelit na ně mohou pouze myslivci s povolením k lovu v dané honitbě. Zahrady, chatařské oblasti a půdy domů ovšem žádnými honitbami nejsou. Není divu, že se kunám v naší blízkosti líbí.