Zahraniční cesty
Snil jsem o tom, že spolu s A. V. Fričem projíždíme s karavanou oslů a domorodými indiány andskými soutěskami se stráněmi plnými kaktusů.
Když se možnost cestování otevřela, neváhal jsem. Cesta lodí do zámoří byla vyměněna za letadlo, osli za koně pod kapotou. Úseky cest, které meziváleční cestovatelé zdolali za týden, jsme projeli za jeden den.
JAR
Paradoxně moje první cesta v roce 1994 nevedla do země kaktusů, ale do ráje ostatních sukulentních rostlin do Jihoafrické republiky a Namibie. Devět týdnů na jižní polokouli pod africkým sluncem mi naučilo mnohé a bylo skvělou přípravou na další expedici, tentokrát již za kaktusy do jižní Ameriky.
Jižní Amerika
Rok 1996, opět devět týdnů postupně v Chile, Argentině a Bolívii. Byli jsme většinou ve velké nadmořské výšce, vzduch se tetelil, slunce pálilo a ve chvíli, kdy zapadlo za vrcholky And, padlo na krajinu šero a velký chlad.
Fotografuji a pozorně si vše prohlížím, protože tuším, že to podruhé neuvidím.
Mexiko
Tak jako poutníky přitahují poutní místa, přitahuje kaktusáře Mexiko. Cestu uskutečňuji v roce 1999. Při pozorování krajiny lidí a hlavně rostlin vidím obrovský rozdíl od rostlin jihoamerických a hlavně chilských.
Expedice zajímavá i svým složením. Pan Pavlíček z 
Chrudimi, který mistrovsky prochází členitým terénem a trnitými stráněmi v sandálech. Šíří kolem sebe zkušenost a moudrost. Mladého Jardu Šnicera nic nevyvede z míry, nevadí mu chaos a ani to, že mu anglické aerolinie ztratí kufr s poznámkami, spacákem, oblečením a dalšími věcmi potřebnými pro expediční činnost.
Na tuto expedici nás jelo pět. Pět přátel, tak si mezi kaktusáři říkáme. Pět přátel, se kterými musíte několik týdnů žít pořád spolu na malém prostoru auta a stanu. Pět přátel, ze kterých, když vše dobře dopadne, se stanou přátelé skuteční.
