Patří k menším medvědům, přesto jej není radno podceňovat. Samci běžně dosahují váhy kolem 250 kilogramů a v kohoutku měří až 105 centimetrů.
Před lidmi obvykle uteče, ale třeba v americkém národním parku Great Smoky Mountains v letech 1964–1976 napočítali 1 028 útoků na člověka. Pouze 107 však skončilo zraněním, což svědčí o tom, že většinou jen „pouští hrůzu“.
Miloval ho i Roosevelt
Baribalové jsou velmi chytří a zruční, v tábořištích a kempech umějí vzít za kliku a otevřít dveře nebo odšroubovat víčko a dostat se k nejrůznějším pochoutkám.
Nelze se jim divit. Musejí se vykrmit, než udeří první tuhé mrazy. Pak zalezou do brlohu a upadnou do hibernace, v níž jim srdce zpomalí z 50 tepů za minutu na pouhých osm úderů.
Zároveň jim speciální hormon potlačuje chuť jídlu, což jim nejeden člověk může tiše závidět. Baribalové při zimním spánku nevypouštějí výkaly, odpadní látky se jim mění na proteiny, které vyživují svaly a zabraňují jejich rychlé degeneraci.
Zajímavosti
|
Existuje šestnáct poddruhů baribalů. Většina z nich má černou srst, ale jsou i výjimky jako medvěd bílý, medvěd skořicový či medvěd ledovcový, jehož kožich má namodralý nádech.
Právě kvůli srsti byli častým terčem lovců. Mezi ně patřil i americký prezident Theodore Roosevelt, který napsal: „Když honíte baribala, jste vskutku vzrušení a občas se dokonce cítíte v mírném nebezpečí.“ Přesto v roce 1902 po jednom honu odmítl zastřelit chycené mládě a na základě této historky vznikla karikatura, která se objevila v novinách.
Cesta do knížek i hraček
Když obrázek spatřil ruský přistěhovalec Morris Michtom, který v New Yorku prodával bonbony a po nocích si přivydělával vycpáváním zvířat, ihned dostal nápad. Podle roztomilého baribala z karikatury vyrobil prvního plyšového medvídka na světě.
Z filmu Medvídek Pú
A protože se Theodoru Rooseveltovi přezdívalo Teddy, hračku pojmenoval „Teddy bear“. Plyšovým medvídkům se tak říká dodnes. To ale není vše. V roce 1914, krátce před odjezdem do Evropy si kanadský voják Harry Colebourn koupil na nádraží mládě baribala, které nabízel jeden z lovců.
Samičku pojmenoval podle svého rodného Winnipegu a něžně jí říkal Winnie. Šelma s ním strávila řadu měsíců, ale než aby ji vláčel po bojištích první světové války, raději ji svěřil do péče londýnské zoo. Zvíře se okamžitě stalo miláčkem nejmenších návštěvníků.
V roce 1918 se Colebourn vracel do vlasti a chtěl si medvědici vzít s sebou, ale když viděl, jak ji děti zbožňují, s těžkým srdcem se s ní rozloučil. Nemusel však být smutný. Jedno z dětí, které za Winnie chodilo, se jmenovalo „Kryštůfek Robin“ Milne.
Byl to syn spisovatele A. A. Milna, jenž na základě vztahu svého dítěte a medvěda začal vymýšlet kouzelné pohádkové příběhy. Jméno Winnie spojil se jménem labutě, kterou si pro změnu oblíbil Kryštůfkův kamarád a který jí říkal Pooh.
V roce 1926 vyšla kniha, v níž vystupuje dobrácký Winnie the Pooh, česky Medvídek Pú, a stala se hitem. Když laskavé pohádkové příběhy četl za oceánem svým dětem vysloužilý voják Colebourn, jistě jim vyprávěl, že Medvídka Pú opravdu znal.
Ilustrátoři se střídali, první knihu nakreslil J. H. Dowd, u dalších ho vystřídal E. H. Shepard. Nejznámější obraz medvídka Pú je pro děti zřejmě známý z filmového ztvárnění studia Walta Disneyho.
