VIDEO: Dojemní hýkající osli možná tak úplně netruchlí, jen jsou zvědaví

  • 3
„Oslí hýkání působí dojemně, ale osli velice podobně reagují na řadu úplně rozdílných podnětů,“ zůstává etoložka Martina Komárková neutrální po shlédnutí videa, kde stádo oslíků oplakává jednoho ze svých druhů, který mrtvý leží na plachtě.

Záznam pořídili dobrovolníci pečující o zanedbané, zneužívané, nemocné či staré oslíky z Nizozemska a Belgie. V nizozemské obci Baarle-Nassau proto v roce 2005 založili nadaci, která se snaží o ně co nejlépe pečovat a hledá jim nové domovy. Video zachycuje rozloučení s jedním z nich. Trpěl zchvácením kopyt, měl vážné dýchací problémy a nedalo se mu pomoci.

Není pochyb o tom, že se to lidí z nadace citově dotklo. Už tak jednoznačné to však není u zbývajících oslů, jakkoliv to působí, jako by plakali. Jenže podle etoložky nelze jednoznačně říci, nakolik jejich projev obsahuje silné emoce.

„Z osobní zkušenosti vím, že kdyby se na plachtu položilo cokoli jiného než mrtvý oslík, zvířata by vypadala a chovala by se prakticky úplně stejně. Tedy jako při průzkumu nějakého nového předmětu,“ vysvětluje etoložka Martina Komárková svůj skeptický pohled na věc.

Ve vědeckém světě panuje letitý spor o to, zda jsou zvířata schopna prožívat emoce jako je láska, radost, nebo právě zármutek. „Je zajímavé, že třeba staří pythagoristé o tom nepochybovali, stejně tak Charles Darwin, ale na konci 19. století, s nástupem ‚tvrdé vědy‘ vyžadující jasné důkazy, najednou začaly být zvířatům tyto schopnosti odpírány. V současnosti se vědci vrací takříkajíc ke kořenům. Přítomnost emocí je již obecně uznávána u druhů s komplexní sociální organizací, například u slonů, kytovců či lidoopů, u jiných druhů ovšem stále panuje spíše neochota jim takové prožitky přiznat,“ konstatuje Martina Komárková.

Pravda bude zřejmě někde uprostřed. „S emocemi je zásadní problém v tom, že se těžko exaktně popisují, pokud se nepoužijí například moderní zobrazovací metody mozku. A i ty se těžko interpretují,“ vysvětluje etoložka.

U zvířat žijících ve skupinách se ale reakce na mrtvého člena dá předpokládat, podobně jako například u matky zemřelého mláděte. „Obecně oslům není věnována příliš velká pozornost kognitivních etologů, takže o nich zdaleka všechno nevíme. Obvykle se v přírodě pohybují v nestabilních stádech, kde je jedinou ‚blízkou‘ jednotkou samice s mládětem,“ říká etoložka.

„V domácích podmínkách jsou ale osli chováni v ‚nepřirozeném‘, často stabilním stádu, a vzájemné vazby či forma hierarchie se tak mezi zvířaty mohou vyvinout. A tím pádem pak i hlubší vztahy,“ konstatuje Martina Komárková s tím, že vysvětlení jejich chování ale stejně není tak úplně jednoznačné a jednoduché.