Teď už nám je hej. Klisny Tárik, Tara a Spina se v poklidu procházejí v aklimatizační ohradě opodál a tady, na základně v Tachin talu, se na počest devátého „Návratu divokých koní“ chystá oslava. Konečně si můžeme oddechnout. A tentokrát opravdu zhluboka.
Náš letošní transport koní Převalského z Prahy do Mongolska provázela mimořádná smůla. Ještě v Dolním Dobřejově jsme jednu z klisen museli po jejím naložení vrátit do výběhu a vybrat jinou. Yara, která loni při přepravě ze Švýcarska do Čech působila dojmem, že by v úplně stejném přepravním boxu zvládla cestu do Mongolska třeba i po zemi, najednou z neznámých příčin začala uvnitř lehat. Nahradila ji proto Tárik. Na kbelské letiště jsme tak sice vezli čtyři klisny, ale nabírali jsme již zpoždění.
Daleko větší problém měl však teprve přijít. Když vojenská CASA naložená čtyřmi „převalačkami“ vyjížděla v Kbelích z hangáru na letištní plochu, aby odstartovala, podklouzly v přepravním boxu zadní nohy klisně Tanie a zapříčily se jí pod tělem. Sama se nedokázala zvednout, a aby jí mohli veterinář a chovatelé pomoci, bylo nutné mít box venku.
Přípravy na start musely být přerušeny a letadlo se opět téměř celé vykládalo. Taniu se podařilo vyprostit, ale do Mongolska jsme ji za těchto okolností brát nechtěli. Rozhodli jsme se odletět se třemi klisnami. Jenže než jsme ve Kbelích letadlo znovu naložili a skutečně odstartovali, naše zpoždění již přesahovalo dvě hodiny. A aby to nebylo všechno, za Novosibirskem musela Spina dostat medikamenty na uklidnění...
Byl to nejtěžší transport od toho úplně prvního v roce 2011. Ale v Tachin talu jsme stihli klisny vypustit do posledních paprsků zapadajícího slunce. Po deváté večer vyběhly z přepravních boxů nejprve Tárik a Tara a o malou chvilku později také Spina.
Ano, můžeme si oddechnout. V tachintalské aklimatizační ohradě si na mongolské podmínky začínají zvykat Tárik, Tara a Spina, zatímco Tania, která tu měla být s nimi, se prohání po výběhu v pražské Troji a Yara je na dobřejovské pastvině. Když jsem si sedal k sepsání tohoto sloupku, chtěl jsem mu dát titulek „Tříčtvrteční úspěch“. Vzápětí jsem si uvědomil, že by to byla hloupost.
Navzdory všem komplikacím jsme z Evropy do Gobi letos dopravili tři klisny – a již podeváté jsme během této nesmírně náročné přepravy ani jednoho koně neztratili. Třicet čtyři koní v Mongolsku a ani jeden nám neuhynul!
To je něco neuvěřitelného a jen zasvěcení vědí, jaké úsilí, jaké nervy a kolik obtížných rozhodnutí za tím je. Proto také o letošním „Návratu divokých koní“ nenapíšu nic jiného, než že to byl tvrdě vykoupený, ale o to větší úspěch.
