Nekvalitní polykarbonát rozhodně neodolá krupobití.

Nekvalitní polykarbonát rozhodně neodolá krupobití. | foto: archiv redakce

Pozor na bezejmenné polykarbonáty. Tak může vypadat skleník už po roce

  • 21
Levné skleníky z neznačkových polykarbonátů jsou nejlepším příkladem, jak se levná koupě nevyplatí a prodraží. Po jedné či dvou sezonách totiž polykarbonát často tak zkřehne a zežloutne, že je nepoužitelný a začne se bortit. Za nové zasklení pak dáte polovinu ceny nového skleníku.

Na trhu se občas objevují podezřele levné skleníky, které lákají ke koupi svojí nízkou cenou. Na první pohled však laik nepozná rozdíl mezi takovým skleníkem a mezi podobným, avšak a něco dražším. „Jenže když je skleník vystaven horkému létu s náporem UV záření a následně i zimě, kdy nekvalitní materiál křehne, dopadne to tak, že se jednotlivé komůrky začnou úplně bortit,“ popisuje zkušenost Mirek Menšík z internetového portálu Give.cz.

Pro zasklení se v základu používají komůrková skla o tloušťce čtyři milimetry. Solidní firmy pak u větších skleníků nabízejí také 6mm tloušťku, protože v našich podnebných podmínkách je potřeba zajistit větší únosnost sněhu.

Jak poznat nekvalitní skleník:

1. Polykarbonátové desky mají v řezu nepravidelnou strukturu (lze jistit pouhým pohledem). To je způsobeno použitím starých opotřebovaných strojů

2. U kvalitního polykarbonátu s UV filtrem by měl být řez černý nebo velmi tmavě modrý (viz obrázek v galerii) – pokud je řez světle modrý, jde o levný a nekvalitní polykarbonát bez UV filtru nebo s příměsí plastu.

3. Desky mají na povrchu a ve své hmotě podivné krupičky, ty vznikají použitím ne zcela roztavených zbytků jiného plastu nebo recyklovaného polykarbonátu. „V Asii se pro levnou produkci často používá velmi nekvalitní polykarbonát, který obsahuje až 80 % již několikrát použitého polykarbonátu z jiných výrobků,“ upozorňuje Menšík.

4. Polykarbonátové desky mají neidentifikovatelného výrobce, na folii desek nebo v dokumentaci skleníku chybí údaj o výrobci polykarbonátu. Každý kvalitní výrobce polykarbonátu se nestydí za to, že polykarbonát vyrobil on a toto značí na folii od polykarbonátu, případně je tato informace uvedena v dokumentaci nebo je veřejně dostupná.

5. Levné asijské polykarbonáty mají často na folii vytištěné informace o různých certifikátech kvality (např. ISO 9001:2000), ale chybí údaj o výrobci.

Jak poznat kvalitní skleník:

1. Podle technických údajů polykarbonátu – polykarbonát má být odolný do teplot 100–120 °C. Pokud prodejce uvádí maximální teplotu pouze 60 °C nebo ji neuvádí vůbec, jde s vysokou pravděpodobností o nekvalitní asijský polykarbonát.

2. U prodejce žádejte písemný záruční list, že na polykarbonátové prosklení poskytuje víceletou záruku na nerozbitnost krupobitím. „Zdravý“ komůrkový polykarbonát je totiž prakticky nezničitelný.

Uchycení pomocí drážek

Uchycení desky pomocí sponky

3. Ke skleníku musí být jasný a srozumitelný český montážní návod s kontaktem na záruční a pozáruční servis (v budoucnu je možné, že bude třeba dokoupit například náhradní díl).

4. Skleník by měl mít původní výrobní označení nebo název. Různé číselné kódy a české názvy „vymyšlené“ prodejci ukazují na možný budoucí problém. Pokud skleník dovozce přejmenuje, tak o něm na internetu nelze nalézt žádnou informaci od ostatních zahraničních zákazníků. Ani tu negativní. Není jediný rozumný důvod, aby kvalitní skleník měl v ČR jiný název než ve světě.

5. Prodejce by měl jasně sdělit, kdo je výrobcem skleníku a z jaké země skleník pochází. Pozor na východoasijskou produkci, respektive na jejich levné polykarbotáty.

6. O skleníku si maximum informací zjistěte na internetu. Pokud jej naleznete na známých e-shopech v ČR a ve světě, tak lze předpokládat, že se jedná o dobrou volbu. Případně rovnou nakupujte v ověřených velkých nebo specializovaných e-shopech.

7. Zvažte dobře nákup nového skleníku na aukčních serverech nebo v internetových bazarech. Řada prodejců nekvalitních skleníků prodává skleníky pouze prostřednictvím aukčních serverů a internetových bazarů a nenabízí je v normální prodejní síti – většinou se jedná o neoficiální takzvané „šedé“ dovozy problémových produktů.