Země původu
Německo
Zařazení
FCI sk. VI - honiči a barváři
Standard č. 347
Historie
Honiči byli v celé Evropě velmi oblíbenými loveckými psy. Výjimkou nebylo ani Německo, ve kterém vznikla celá řada plemen. Se změněným přístupem k lovu ale většina z nich zanikla. Ve větším počtu se udržel pouze westfálský honič a jeho menší příbuzný, který se podle oblasti, ve které byl chován, nazýval sauerlandský brakýř. Byl spojován s některými místními horskými honiči a okolo roku 1900 mělo Německo ustálené plemeno elegantního a inteligentního honiče. Název sauerlandský přestal vyhovovat a plemeno bylo překřtěno na německého brakýře. Jeho standard byl oficiálně uznán až v roce 1955. Patří spíše mezi málopočetná plemena a leckterý laik ho možná považuje za křížence beagla. Vzhledem k povaze plemene to je škoda a lze jen doufat, že si brzy najde větší počet příznivců.
Povaha a chování
Německý brakýř je výborně ovladatelný a přátelský pes. Je také nebojácný a vytrvalý honič. Teplou stopu zvěře sleduje rychle a přesně a hlášením (štěkotem) dává svému pánovi najevo, kde se právě nachází. Využíván je i při dosledu spárkaté zvěře. Vůči ostatním psům není agresivní a ochotně spolupracuje ve smečce.
Vzhled
Vysoký a elegantní pes, s ideálními proporcemi pro loveckého psa. Kohoutková výška se pohybuje v rozmezí 40 a 53 cm. Ač jde o krátkosrsté plemeno, tak je srst poměrně dlouhá, hustá a na dotek až téměř drsná. Barvu může mít od červené až po plavou, s černým sedlem nebo pláštěm a s bílými znaky „brakýřů“.
Průměrný věk
12 - 13 let
Péče
Plemeno není náročné. Potřeba potravy odpovídá věku a pracovní zátěži psa. Německý brakýř snáší výborně pobyt v kotci. Přesto, že má krátkou srst, se dobře vyrovnává s nepřízní počasí a hodí se i do horských oblastí. Jeho výchova musí být důsledná a klidná a je třeba počítat s tím, že plemeno potřebuje pohyb a že bude mít zájem o zvěř.
