Na bývalém zámeckém statku Mitrovských v Dolní Rožínce berou parawestern jako nadstavbu k hipoterapii. Kovbojskému ježdění lidí s postižením se tu věnují už pět let.
Handicap nic neznamená, stačí chtít
Z okolí na lekce přichází dvě desítky školáků a další dvacítka mladých jezdců s nějakým postižením. Při výcviku se mimo jiné učí navzájem si pomáhat. "Ještě jsem se nesetkal s tím, když má člověk zájem, abych ho nedokázal naučit jezdit na takové úrovni, na jaké mu handicap dovoluje. Většinou na podstatně vyšší, než si veřejnost představuje," popsal zkušenost s handicapovanými vedoucí střediska Břetislav Sucharda.
Středisko začínalo v provizoriu, teď si díky dotacím výrazně polepšilo. Na statku je venkovní i krytá jízdárna a veškeré zázemí, koní chovají třináct. Adéla trénuje na dvou speciálně vychovaných, Jantarovi a Kidovi a podle Suchardy je jedinou českou handicapovanou jezdkyní, která jezdí i rychlostní soutěže.
Nevidomá jezdkyně Adéla Šperlíková (vpravo) se věnuje parawesternu a výcviku koní pro potřeby hipoterapie
Při westernových závodech to je disciplína nazvaná barrel racing, kdy se závodí kolem sudů postavených do trojúhelníku; Adéle při nich pomáhá jezdec na vodícím koni. Závodů a veřejných akcí se jezdkyně v nezbytných kovbojských kožených kalhotách a v klobouku účastní asi šestkrát ročně.
Jezdila i na memoriálu u známého milovníka koní, herce Václava Vydry, na Drtinově statku v Hněvšíně. Pravidelně ale také pomáhá při hodinách jezdectví zdravým a postiženým dětem; ze statku se s koňmi jezdí i do sociálního ústavu v Křižanově.
Zkušenost je nesdělitelná
Adéla z vlastní zkušenosti ví, co takové děti potřebují, protože sama nevidí od školních let. Na zámeckém statku pomáhá jako dobrovolnice v Dolní Rožínce a práce kolem koní jí zabírá celý den. "Mě to baví, čím víc bude práce, tím líp. Zase mi to dodá sebevědomí: jsem k něčemu potřebná. Můžu se porvat s tím svým handicapem a můžu ukázat lidem, kteří sedí doma, že to jde," shrnula.
Problémy se zrakem se s Adélou táhly od narození; na jedno oko neviděla od malička, úplně nevidomá je od deseti let. "Nikdo neví z čeho a proč. Odchlípla se mi sítnice, šlo to velice rychle. Během dvou týdnů jsem najednou viděla jako přes olej nebo přes igelit," zavzpomínala na těžké chvíle. Operace nepomohla, a tak se malá Adéla ocitla ve speciální škole pro zrakově postižené v Litovli.
Nevidomá jezdkyně Adéla Šperlíková učí svého vodícího psa Mika naskočit na koně
"Musela jsem se osamostatnit a naučit se orientaci, samostatně se oblékat a postarat se o sebe," přiblížila. Následovalo sportovní gymnázium v Českých Budějovicích, kde se Adéla věnovala hodu oštěpem a sprintům, pak závodnímu plavání. Na koni začala jezdit už v devíti letech, jezdecký klub v Rožínce napřed navštěvovala o víkendech; loni v červnu se tam kvůli koním přestěhovala.
Výchova parawesternového koněKůň pro jezdectví postižených musí být zdravý, klidný, tolerantní a schopný se soustředit. Musí dokonale spolupracovat. Nevidomá Adéla Šperlíková se už sama stará o takovou výchovu sedmnáctiměsíční klisničky Montany. "Cvičím ji podobně jako se cvičí pes. Učím ji, aby se nebála," přiblížila. Zvídavé hříbě jí svými pokroky dělá radost, ale jeho příprava pro parawestern ještě nějaký čas potrvá. Běžně se koně pro tento účel vychovávají dva až pět let. |
