Norský ptačí pes, lovec mořských papoušků

Norský ptačí pes, tedy norský lundehund, je skutečně plemeno výjimečné hned několika výraznými anatomickými odchylkami, které pro jeho původní určení vůbec nebyly samoúčelné. Norové je totiž na izolovaných ostrovech na severozápadě Norska odpradávna používali k lovu papuchalků, mořských ptáků hnízdících na příkrých útesech členitého pobřeží.

"Mořští papoušci"

Papuchalkové s nádherně zbarveným "papouščím" zobákem - nazývaní "lundi" nebo pro svoji typickou neohrabanost a černobílý fráček také "tučňáci severu" - žijí v obrovských koloniích na pobřežních útesech. Ptačí páry jsou si celoživotně věrné, každý ročně odchová jediné mládě vykrmené drobnými rybkami. Hnízdí v norách, které si vyhrabou  pomocí silného zobáku a nohou.
Maso papuchalků, vonící po rybách, bylo odpradávna zdrojem obživy místních obyvatel, později se stalo vyhledávanou pochoutkou a jejich lov je stále norskou národní tradicí. Dnes už je povolen pouze v podzimním období, lovci se snaží lovit nespárované jedince a lundehundy k němu už nepoužívají. Místo nich přicházejí ke slovu sítě a lakrosové hole. I proto byste v současné době lundehundů napočítali zhruba 1 500 po celém světě. Z toho u nás  v republice žijí dvě fenky a dva psi.

Ojedinělý způsob lovu

Ačkoliv už jde o historii, princip lovu ptáků s pomocí malých, snadno ovladatelných psů je zajímavý i dnes. Bez svých anatomických odchylek by si lundehund na příkrých a kluzkých útesech ani neškrtnul. Proto přicházelo ke slovu jeho šest prstů, které mu pomáhaly se na útesu přidržovat, navíc mohl úplně rozpřáhnout paže a rozplácnout se na skále jako žába, aby se neskutálel. Jakmile se dostal k noře, mohl díky své úsporné velikosti a ohebnosti pokračovat dovnitř a v poloze na boku se odstrkoval vnitřními prsty (u jiných plemen je znáte jako nežádoucí paspárky). Protože mu přitom padala hlína, bláto a kamínky do uší, ale přitom potřeboval slyšet, naučil se své uši napůl uzavírat. Když se na konci nory zmocnil papuchalka, kterého musel svému pánovi donést živého, otočil se v úzké noře jen díky pohyblivému krku.

I odborníci se diví

Prvního lundehunda, fenku Línu, k nám před pár lety přivezla chovatelka Renata Kosinová, kterou tento nenápadný, zhruba sedmikilový psík zaujal na výstavě v Americe. Že ho kromě Skandinávie na vlastní oči moc lidí nevidělo, se jí potvrdilo hned na první výstavě v Rakousku. Tam jí posuzovatelka bez rozpaků přiznala, že vůbec neví, s jakým plemenem má tu čest, natož aby znala jeho typické tělesné znaky. Zato na výstavě v Čechách se posuzující pan Havelka při pohledu na živého lundehunda rozzářil a zajásal, že už je tato rarita k vidění i u nás.

Společenští drsňáci

Jednu lundehundí fenku pro její přítulnost doma oslovují "Opičko", na její dceru, dnes druhou chovnou fenu v republice, volá její majitel "Pišto". Na první pohled byste si mysleli, že jsou to nějací rozmazlení voříšci. Chyba lávky, z lundehundů sice dnes jsou psi společenští, ale staletí prožitá v drsných podmínkách z nich učinila poměrně odolné drsňáky, kterým nevadí ani celoroční pobyt venku. Jsou živí a neúnavní, milují lidi a naprosto nic jim neunikne. Ne že by byli schopni při svém vzrůstu někoho zastavit, ale vyštěkají každého. Není divu, že je Norové kromě lovu používali i k hlídání stád jako ovčácké psy.

Za námahu to stojí

Díky izolaci ostrovních oblastí Norska u lundehundů nedocházelo k nežádoucímu křížení s dalšími plemeny, takže se jejich vlastnosti a schopnosti neustále vylepšovaly. Dokonce i psi narození ve vnitrozemí instinktivně věděli, jak postupovat při lovu. Pro jejich majitele byl kdysi malý schopný psík nedocenitelným partnerem, protože maso papuchalků bylo zdrojem obživy a prodej jemného peří znamenal vítaný příjem. Dnes je toto plemeno zvláštní živoucí připomínkou historického vývoje určité oblasti světa a jeho zachování určitě stojí za to.

Připraveno ve spolupráci s chovatelem Janem Pokorným