„Důkazy jsou nezpochybnitelné. Naše ničení biodiverzity a ekosystémů dosáhlo takové míry, která ohrožuje náš blahobyt přinejmenším stejně jako člověkem způsobené změny klimatu,“ varují světoví vědci.
Osmdesát tisíc. Zdánlivě vysoké číslo, jež ovšem ve světě zvířat znamená kritický stav. Před několika týdny přišla z Austrálie alarmující zpráva, že populace koalů medvídkovitých – vedle klokanů nejznámějších vačnatců světa, klesla právě pod tuto pro vědce magickou hranici. Tento oblíbený chlupáč je tedy takzvaně „funkčně vyhynulý“.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
V praxi to znamená, že tato zvířata sice z krajiny zcela nevymizela, ale přežívají v počtu, který už není schopný dát život dalším dostatečně silným a životaschopným generacím. Zvláště když obývají obrovská, mnohdy od sebe izolovaná teritoria.
Smutnou zprávu o osudu roztomilých medvídků přinesla organizace Australian Koala Foundation, která bojuje za záchranu těchto zvířat. Podle Zdeňky Křenové z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, která se mimo jiné zabývá ochranou přírody v Česku i ve světě a populační biologií ohrožených druhů, lze medvídka koalu vnímat jako symbol vymírání druhů nejen ve světě, ale i u nás.
„Určitě bych neřekla, že když vymře medvídek koala, způsobí to něco zásadního na druhém konci planety. Spíš je to symptom, který určitým způsobem indikuje, že problémy máme na celé planetě,“ vysvětluje.
Poslední samice v Malajsii
To, že medvídek koala „funkčně vyhynul“, je nejen podle Křenové, ale i australských odborníků výsledkem kombinace různých důvodů.
„Jsou mezi nimi i faktory, které jdou velmi úzce za člověkem. Je to například změna užívání krajiny. Zmenšujeme přirozené biotopy, kde divoká zvířata mohou žít, a oddělujeme od sebe jednotlivé zbytkové populace, čili už se mezi sebou nemohou křížit. To je v případě endemických druhů obzvláště velký problém,“ vysvětluje.
Aby špatných zpráv nebylo málo, v červnu dorazila z Malajsie informace, že uhynul poslední samec nosorožce sumaterského žijící na tomto území. V Malajsii tak nadále přežívá jedna jediná samice tohoto nejmenšího druhu nosorožce. Celosvětově jde o pouhých 30 až 80 jedinců, kteří žijí převážně na ostrově Sumatra.
Vymírání živočišných druhů je problémem celé planety. Svědčí o tom zpráva OSN o stavu globální populace rostlin a živočichů, která byla zveřejněna před několika týdny. Ohrožen vymřením je zhruba milion druhů živočichů a rostlin.
Člověk si ničí vlastní blahobyt
Nejzásadnějším důvodem vymírání je ničení přirozených ekosystémů člověkem. V konečném důsledku však dopady toho jednání pocítí i on sám.
Vyhynutí totiž hrozí zhruba deseti procentům druhů hmyzu. Ovšem naprostá většina plodin, které pěstuje člověk, potřebuje živočišné opylovače.
80 tisíc je kritický počet, který podle vědců znamená, že daný zvířecí druh už není schopný zajistit dost silné další generace. |
„Důkazy jsou nezpochybnitelné. Naše ničení biodiverzity a ekosystémů dosáhlo takové míry, která ohrožuje náš blahobyt přinejmenším stejně jako člověkem způsobené změny klimatu,“ uvedl Robert Watson, předseda Mezivládního panelu OSN, který za zprávou stojí.
Podle Zdeňky Křenové k nejdramatičtějšímu vymírání dochází právě u skupin živočichů, které běžně neregistrujeme. „Nevidíme například, kolik mizí druhů blanokřídlého hmyzu, a tak podobně. Nemáme pro to žádnou kvantifikaci. Když však zmizí medvídek koala nebo nosorožec, je to něco, co můžeme přidat na onen symbolický hřbitov,“ říká.
Na druhou stranu, některé signály z řídnoucí říše hmyzu jsou už i dnes poměrně dobře viditelné. Například znatelný úbytek motýlů, který je v posledních letech víc než patrný v českých zahradách, stejně tak jako úbytek včel.
Obecně platí, že v daleko větší míře vymírají malé druhy. Ty velké se totiž dokážou lépe přizpůsobovat změnám.
„Proto také do naší krajiny přicházejí velké druhy typu bobr nebo třeba vlk. Jsou to zvířata, která jsou dostatečně chytrá a dokážou se adaptovat v krajině poznamenané člověkem. Motýli nebo ptáci jsou ve svých životních návycích daleko více konzervativní. Například některé druhy opylovačů jsou závislé pouze na jediném druhu rostlin. Když ovšem v krajině vymizí, tak ho nedokážou ničím nahradit a vymřou,“ dodává Křenová.
Možnosti nápravy a záchrany kriticky ohrožených druhů narážejí na řadu problémů a zapotřebí je podle odborníků spíše komplexní systémová změna.
Například s vracením odchovaných zvířat do přírody to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Ne každá snaha narazí na stejný úspěch, jako se to před lety podařilo pražské zoo v případě zachování koně Převalského (více o posledním převozu koně Převalského čtěte zde).
„Samozřejmě existují varianty záchranných chovů, které se dělají v síti zoologických zahrad, a to zvláště u velkých zvířat. Obecně však tyto opravné zásahy člověka mají smysl jen v případě, že je zachovaný biotop, kam se daný druh může vracet. Konkrétně například u zmiňovaného nosorožce je hlavním problémem ztráta jeho přirozeného biotopu,“ říká Křenová.
Jinými slovy, snahy o záchranné chovy mohou mnohdy přijít vniveč, jestliže se zvířata prakticky nemají kam vracet.
Země budoucnosti: Místo vzácných zvířat krysy a švábi
Je to paradox přírody. Zatímco z povrchu Země postupně zmizí řada vzácných živočišných a rostlinných druhů, přežívat v budoucnu budou především tvorové, kteří pro člověka nemají velký význam. Nebo mu dokonce spíš škodí.
Potvrzuje to i Pavel Kindlmann, který patří mezi hlavní autory vědecké zprávy o globálním stavu populace rostlin a živočichů. Mezi druhy, u nichž drastický pokles populace zdaleka nehrozí a které se v člověkem změněném světě dokážou naopak ještě více rozmnožovat, tak mají být především krysy, myši, komáři a podobně.
Podle Zdeňky Křenové, vědkyně zabývající se ochranou přírody a populační biologií ohrožených druhů, je důvod prostý: „Jsou to zvířata, která žijí v relativně složitých společenstvech, a tím pádem jsou sociálně velmi chytrá a přizpůsobivá,“ říká.
Dalším živočichem, kterého provází pověst, že dokáže přežít prakticky cokoli, včetně jaderné katastrofy, je šváb. A do jisté míry se tato tvrzení zakládají na pravdě. Švábi jsou totiž neuvěřitelně odolní, o čemž svědčí už samotný fakt, že Zemi obývají více než 280 milionů let.
Navzdory klimatickým změnám jejich počet navíc stoupá. Pokud jde o radioaktivní záření, podle amerických výzkumů z roku 1959 odolají tito malí tvorové dvacetkrát silnější radiaci než člověk.
