Před sexem sklípkan bubnuje, po něm zdrhá. Aby ho samice nesežrala

  • 28
Páření sklípkanů, to je hazard se životem samce a současně fascinující rituál, jehož součástí je i bubnování. „Většinou samec bubnuje, když hledá samici, vlastně ji tak vábí. Když mu začne také odpovídat bubnováním, vrhnou se na páření, jakmile se potkají,“ popisuje zkušený chovatel sklípkanů Vítězslav Honsa.
Reklama

Rozmnožování sklípkanů je obvykle hodně zajímavou kapitolou pro každého, kdo jejich kouzlu propadne (více o chovu sklípkanů v předcházejícím článku zde). Ale také moment, kdy chovatel může snadno přijít o samce. Samice se totiž po páření často promění doslova v kudlanku, která se svým partnerem nemá slitování.

Jak to tedy mají sklípkani s rozmnožováním a sexem?

„Aby byl vůbec samec schopen vlastního aktu, musí nejprve přečerpat sperma, a to ze svého těla do sítě,“ popisuje Honsa další zajímavou skutečnost spojenou s pářením sklípkanů. „Ze sítě si pak sperma jakoby napipetuje do předních končetin, konkrétně do konečků makadel.“ Teprve poté je připravený k páření a pro chovatele má tedy vůbec smysl ho k samici dávat.

Fotogalerie

Pokud je vše ideální a chovatel dá takto připraveného samce do krabice k samici, ten začne bubnovat končetinami o podklad. „Funguje to tak, že jakmile samec najde samici připravenou a ochotnou k páření, potřebuje se dostat pod ni. Jen tak může sperma z předních končetin přemístit do spermatéky na spodní části jejího těla,“ popisuje arachnolog. „A pak už mu zbývá jen rychle utíkat, protože jinak mu reálně hrozí, že ho napářená samice sežere.“ To také bývají okamžiky, kdy může být pokousán i chovatel; například když si samice jeho ruku splete se samcem. Jak už se stalo i Honsovi.

Při natáčení jsme zřejmě měli štěstí začátečníků a pod taktovkou zkušeného chovatele, bývalého kurátora plzeňské zoo a veterináře Vítězslava Honsy se skutečně páření podařilo natočit. A bez ztráty na životech.

Kopulace u sklípkanů

Sklípkanů je celá řada druhů, ale jen laik si může myslet, že by se mohli pářit mezi sebou. Není to totiž technicky možné, protože k sobě „pasují“ jen kopulační orgány samce a samice stejného druhu.

„Samci mají na koncích makadel - což je jeden z předních párů končetin - tzv. bulby, do kterých si před pářením přečerpají sperma. Na bulbech je tuhý výběžek, u každého druhu trochu jinak tvarovaný, který je kompatibilní jen s tvarem spematéky samice stejného druhu. Při páření pak samec vkládá bulby do těchto otvorů střídavě, což bylo krásně vidět při páření, které jste právě natočili,“ popisuje pohlavní akt sklípkanů arachnolog Vít Lukáš.

V některých případech si podle něj sice mohou ´sednout´ i kopulační orgány některých druhů ze stejného rodu a z tohoto spojení vzniknout kříženci, k tomu ale v přírodě dochází jen velmi zřídka. Na stejné lokalitě se totiž obvykle nevyskytuje více druhů stejného rodu.

Samec si vůbec nelámal hlavu s tím, jestli ho samice sežere a hned šel na věc. K páření v tomto případě chovatel vybral vzácněji chovaný druh Monocentropus lambertoni. „Jeho odchov patří spíše k raritám, proto nelze říci, zdali bude toto páření korunováno úspěchem. To budeme vědět až zhruba za čtyři měsíce - jednoduše to poznám podle toho, jestli samice udělá kokon,“ zůstává arachnolog realistou. 

Reklama

Páření spadá pouze do určitého období. „Sklípkany nelze odpářit v jiném ročním období, než jak to mají nastavené z přírody a zafixované. A pak jsou druhy, většinou ty tropické, které se mohou pářit i několikrát ročně. To si samice většinou sama načasuje, kdy využít sperma nashromážděné ve spermatéce a udělat kokon, do kterého naklade takto oplodněná vajíčka,“ popisuje plzeňský chovatel.

U druhů, které se páří jen jednou za rok, je podle něj naopak velmi obtížné určit dobu, kdy se opravdu spáří. „Pak nezbývá, než opakovaně samce pouštět k samici a zkoušet, zda ho přijme nebo ne. A velmi často se stává, že samice při tom samce prostě zabije. Ona ví, kdy nemá smysl dělat kokon, protože by z toho stejně nic nebylo,“ vysvětluje Honsa, jak to má příroda nastavené. 

Právě při páření se také nejčastěji přihodí, že chovateli nějaký sklípkan uteče. „Pářím je tak, že je mám ve velké polystyrenové krabici, kde jsou samec i samice pohromadě. No a stane se, že na ně zapomenu, nebo odběhnu třeba k telefonu. A když se vrátím, tak tam samec už není. Nebo je sežranej. Případně zmizeli oba,“ suše konstatuje chovatel.

Co se v takovém případě dá dělat? „Jednoduše to znamená, že si musím uklidit pokoj a vyndat všechny krabičky, co jsou na zemi - někdy ho mezi nimi najdu, někdy ne. Ale když ho nenajdu do týdne, většinou je suchej, protože sklípkani, pokud jsou z tropů, obvykle potřebují vyšší vlhkost. Takže se lidé nemusí bát, že by se u nás rozmnožili na volno. Prostě umřou,“ uklidňuje arachnofobiky. (Tip, jak se fobie z pavouků či hadů zbavit v Zoo Praha, najdete v předchozím článku zde.)

V přírodě si samec musí najít tu pravou sám

Aby se sklípkaní samec dočkal potomků, vlastnímu aktu páření nejprve předchází vyhledávání samice a poté námluvy, někdy i velmi zdlouhavé. „V době rozmnožování je tak možné najít velké množství samců, jak chodí i dlouhé desítky metrů od své nory a hledají samice,“ popisuje arachnolog Vít Lukáš, jak to probíhá ve volné přírodě.

Jakmile se samec dostane k nějaké noře alespoň lehce opředené pavučinou - na níž samice zanechávají feromonové stopy - pozná, zda se jedná o samici stejného druhu, případně zda je ochotná se pářit. Samci to ale podle arachnologa zkouší téměř na každou samici, protože zajistit co nejvyšší počet potomků je jejich jediným úkolem.

„Když samec projeví o nalezenou samici zájem, snaží se ji zkontaktovat za pomoci chemických, vibračních a hmatových signálů. Pokud má zájem i samice, odpoví mu stejným způsobem, v opačném případě mu vyhrožuje. A  pokud to samec přesto zkouší dál, může se mu to stát osudným,“ konstatuje Lukáš.

Po úspěšném páření vytvoří samice po několika týdnech až měsících (záleží na druhu) kokon, tedy zámotek z pavučinových vláken. „Do toho naklade několik desítek, případně i více než tisíc vajíček. Kokon neustále nosí s sebou, chrání ho a přemisťuje podle toho, jakou zrovna potřebuje ideální teplotu či vlhkost. A to do té doby, než se z vajíček vylíhnou malí pavoučci,“ popisuje cestu od páření k vylíhnutí mláďat Lukáš.

Mláďata se stávají samostatnými jednotkami po prvním svleku, kdy si začínají hledat vlastní úkryt i potravu. „Vzhledem k tomu, že jsou ve svém přirozeném prostředí  velmi snadnou kořistí pro mnoho predátorů - jedince stejného druhu nevyjímaje - jen zhruba jedno procento z nich se dožije dospělosti,“ konstatuje arachnolog.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

28 příspěvků v diskusi