“Když se někdy před sto lety začínalo s pařníkama, znamenalo to obrovský pokrok mezi pěstiteli zeleniny. Najednou mohli velmi levně začít pěstovat ještě v době, kdy to normálně vnější podmínky neumožňovaly,“ vysvětluje Jaroslav Čuba, vedoucí odborného výcviku ze Střední odborné školy stavební a zahradnické. Pařeniště se totiž počítaly za velmi levné stavby, které bylo možné postavit za minimum peněz, na rozdíl od skleníku například.
Nejčastěji se pařeniště stavěla ze dřeva, někdy byla podezdívka z betonu nebo cihelná. Standardní šířka byla 1,5 metru a délka kolem 15 až 20 metrů. To se odvíjelo od velikosti oken, pod kterými se pěstovalo. Dnes už se pařeniště v profesionální praxi téměř nepoužívají, ale u nadšených pěstitelů-amatérů se stále vidí.
Včasná úroda totiž zahradníky stála příliš práce. Bylo třeba neustále zavírat a otevírat okna tak, aby se uvnitř udržovala správná teplota. Ve zvláště nízkých teplotách se přes noc okna zakrývala rohožemi nebo dekami. Navíc bylo třeba veškeré práce dělat vkleče.
Odměnou za to byla zelenina vypěstovaná bez potřeby energií. Na rozdíl od skleníků, které se dříve vytápěly kamínky na uhlí a dnes se vytápějí pomocí teplovodních rozvodů, v pařeništích topil hnůj.
Nekonečný přírodní koloběh
Než si pořídíte malé pařeniště, počítejte s tím, že byste měli vykopat 50 centimetrů zeminy do hloubky. Kopat začněte v době, když už skončí mrazy. Na dno vložte asi deset centimetrů silnou vrstvu slámy nebo listí, na kterou přijde organická hmota. Nejvíce se používá chlévská mrva. Nejčastěji koňský hnůj, který hřeje nejvíce, lze však použít i kravský. Neúčinný je hnůj od prasat.
V nouzi, pokud neseženete mrvu, lze použít i jakoukoliv jinou organickou hmotu, kterou obohatíte ledkem amonným nebo síranem amonným. Dokonce se úspěšně vyzkoušel i startér do kompostů. Jde o to, aby se nastartovaly rozkladné procesy, které způsobují zahřívání organické hmoty. Rozhodně si nepomůžete tím, že byste použili loňský kompost, protože tím byste přišli o fázi tlení, kdy se hmota nejvíce zahřívá a tuto už má kompost dávno za sebou.
Celá vrstva se důkladně ušlape a na ni se nasype vrstva substrátu, ve které už se normálně pěstuje.
Na podzim se celý prostor pařeniště vyveze na hromadu a přes zimu se nechá ležet. Jak samotná vyvezená zemina, tak i prostor v pařeništi se nechá vymrznout a tím se zabrání množení nemocí a hub. Příští jaro se postup znovu opakuje. Proto se například nevyplatí odvážet nebo pálit listí z podzimu, protože na jaře může sloužit jako zásobárna organického materiálu, pokud nemáte přístup ke hnoji.
Nejdůležitější jsou kolíky
Nejdůležitější součástí pařeniště jsou koliky, takzvané vzduchy. „Hnůj hřeje hlavně v noci, kdy se ještě teploty mohou blížit k nule a zavřené pařeniště rostliny nebo semena chrání. Jenže přes den se na sluníčku může vnitřní teplota zvednout i na 50 °C, což by je zničilo. Proto měl zahradník kolíky s několika zářezy, jejichž pomocí nastavoval větrání tak, aby udržoval optimální teplotu mezi 18 a 20 °C,“ popisuje učitel Čuba.
Dnešní malá pařeniště, která se běžně prodávají v hobbymarketech, už počítají s tím, že málokdo tráví celý den za zahradě a má čas sledovat teploměr v pařeništi. Proto se doplňkově prodávají i samočinné zvedače oken pracující na olejové nebo parafinové bázi. Když se teplota uvnitř zvedne, médium se roztáhne a zvedne okno.
Co pěstovat
Podle odborníka je otázka pěstování v pařeništi vyloženě regionální záležitostí, v každém kraji nastávají podmínky k příhodnému pěstování v jiném termínu.
Někdo vysévá pod sklo semena a urychluje jejich klíčení. Pak je přesazuje do sadbovačů. Díky pařeništi se lze poměrně rychle dobrat i raného salátu. Hodně se vysévají ředkvičky, předpěstovává se květák, kedlubny, zelí i kapusta nebo sadba celeru a póru. Ale na své si přijdou i květomilci, předpěstovávají si letničky, například astry nebo afrikány.
