Podle výzkumu jde o důkaz, že už v době před 14 tisíci let nešlo jen o prosté soužití, kdy se smečka psů starala o člověka a on jí na oplátku zajistil potravu, ale že už se začal rozvíjet vztah mezi psem a člověkem v dnešním slova smyslu. To znamená, že když pes onemocněl, člověk se o něj staral a nenechal ho jen tak pojít.
Vědci podle pozůstatků věří, že pes, který by byl nemocný, by byl mrtvý daleko dříve, než kdyby se o něj člověk nestaral. Janssens analyzoval pozůstatky, které byly náhodou objeveny v roce 1914 a staly se jedním z prvních nálezů, kdy byly objeveny nejen lidské, ale i psí kosti.
Zuby mladšího psa z hrobu, se stopami viru
Výzkum, který publikoval doktor Janssens, ukázal, že tito psi byli nejen domestikovaní, ale zároveň i vzorně opečovávaní. Pozůstatky štěněte ukázaly, že díky lidské péči se život pejska prodloužil o mnoho týdnů.
„Zdá se nám, že pes, který zemřel ve věku od 27 do 28 týdnů, trpěl zhoubnou chorobou. Bez dostatečné péče bude by takový pes zemřel za méně než tři týdny. To by znamenalo, že byl udržován v teple a čistotě s dostatkem potravy a vody. To dokládá, že už v té době musel být rozvinutý velmi úzký vztah mezi psem a jeho pánem,“ tvrdí Janssens.
Vědec přesvědčený, že pes trpěl velkou infekcí psinky (psího viru podobného spalničkám), i když připouští, že po takové době to nelze už s určitostí potvrdit. Usuzuje tak z druhu poškození zubů. Podle něj by neléčený a zanedbaný pes s takovou diagnózou mohl přežít maximálně tři týdny, kdežto v tomto případě přežil minimálně dvojnásobnou dobu.
