Existují prý studie, podle nichž mají některá ptáčata vrozený strach z hadů. Opravdu můžou být takové obavy dědičné?
Já podobné studie znám i ohledně primátů a skutečně mě to zajímá, protože se celý život snažím vylepšovat vztah lidí a plazů. A zejména hadů, protože k ještěrce lidi takový odpor nemají a necítí tendenci vzít ji kamenem. Snažím se hady ukázat jako živočichy, kterých je zbytečné se tak moc bát – zejména v našich zeměpisných šířkách. A v téhle souvislosti jsem si všiml, že když malým dětem ukážete hada nebo morče, oni mezi nimi příliš nerozlišují. Pak ale někdy kolem pěti nebo šesti let přijde zlom, kdy část dětí začne na hady reagovat s velkým odporem. Takže mám strach, že vliv výchovy je tady zásadnější než vrozená averze. Hodně často v tom hrají roli maminky a babičky.
Evropská krajina zatím vypadá přátelsky, ale ten pocit zázraků uprostřed smetiště je pro mě přítomný celoplanetárně.
