Zdeněk Pohlreich posedmé jako záchranář. Příjemně ho překvapilo Brno

  • 32
Během minulého roku natočil dalších osm dílů pořadu Ano, šéfe! v restauračních podnicích, které o to samy projevily zájem. Pro sebe to považuje za strop. Zcela prostě chce mít čas i na jiné věci, televizí prý nežije.

Námětem pořadu je britský Ramsay’s kitchen nightmares, který získal cenu Grammy a BAFTA. Formát pořadu je tedy jasně daný a osvědčil se i u nás.

I sedmou řadu Ano, šéfe! dělal stejný tým, mění se jen podniky a lidé, za kterými napříč republikou jezdí. Jejich výběr není úplně jednoduchý, někdy prý navíc i ti, kteří projdou castingem, nakonec z natáčení vycouvají.

České restaurace posedmé

„Produkce se samozřejmě snaží, aby tam bylo pokaždé něco nového a ještě zajímavějšího. Pestrost tomu ale jednoznačně dávají lidé, u kterých se to odehrává,“ konstatuje po letech natáčení Zdeněk Pohlreich. (Rozhovor se šéfem z roku 2010, po odvysílání prvních třech řad pořadu Ano, šéfe!, najdete zde.)

Na figuře respektovaného šéfa je i po vánočních svátcích vidět, že mu přechod na poněkud lehčí jídelníček svědčí (více čtěte zde). „Změnu stravovacích návyků udržuju docela v pohodě. Koupil jsem jednoho kapra, o toho jsme se podělili asi v šesti lidech. Cukroví nepečeme. Takže to proběhlo úplně normálně a civilizovaně,“ říká šéf, kterému pevná vůle nedělá problém.

Jedním pořadem nic nezměníte. Ale změny se konečně dějí

Pocity ze zatím poslední řady natáčení? „Byli jsme na severu Čech, to bylo výživný. Chomutovsko, to bylo pěkný. Musím říct, že díly ze severu Čech jsou všechny hodně překvapivý. Co všechno se může stát, to jsem tedy pořád ještě netušil,“ probírá si šéf v duchu loňské natáčení.

„A nemohli jsme vypustit naši oblíbenou Moravu,“ dodává, ale detaily prozradit nechce a nesmí. (První díl nové řady - s chomutovským podnikem America Grill & Bar - odvysílá Prima v pondělí večer.)

Prošel přes osmdesát restauračních kuchyní doslova od Šumavy k Tatrám, přesto...
Prošel už několik desítek restauračních kuchyní doslova od Šumavy k Tatrám,...
Zdeněk Pohlreich během povídání s majiteli chomutovské restaurace. (VII. řada...

Prošel přes osmdesát restauračních kuchyní doslova od Šumavy k Tatrám, přesto se stále ještě setkává s těžko uvěřitelným. Jako třeba v Chomutově.

Změnilo se za ty roky natáčení v českých hospodách něco? „Co chcete změnit návštěvama osmdesáti podniků, když jsou jich v České republice desetitisíce? To asi úplně dobře nejde,“ nedělá si šéf iluze, že by to mělo nějaký dopad na kvalitu restaurací.

Nicméně si nemyslí, „že by česká gastronomie byla stejně blbá“, jako když s Ano, šéfe! začínali. „Není, hodně se to zlepšilo. A myslím, že všichni, kdo choděj jíst častěji někam ven, tak mi můžou dát za pravdu, že se to od určitý cenový skupiny rapidně zlepšuje,“ je přesvědčen.

Mimo Prahu to je ovšem schopen posoudit jen z hlediska natáčení. „V poslední době mě překvapilo hlavně Brno, jak se strašně zvedlo. Opravdu rapidně,“ říká uznale. A je konkrétní. Centrum Brna - které má konečně nějakou tvář - je podle něj prošpikované docela zajímavými, soudodobými podniky, ve kterých se lidé snaží o něco, co má evropský standard.

„Vždycky to samozřejmě bude tak, že kolik jsou za to lidi ochotní dát a jaký to bude, jsou spojený nádoby. To je samozřejmě nevyhnutelný,“ dodává věcně.

V čem je stále problém? A pomohla by regulace?

I poslední natáčení Zdeňku Pohlreichovi potvrdilo, že restaurace u nás stále provozuje spousta lidí, kteří pro to nemají úplně dobrou kvalifikaci.

„Taková je realita. Restaurační byznys je neregulovanej, nemá to žádný pravidla, může to dělat kdokoliv a všichni mají - v uvozovkách - svobodu prodělat tam bez zaváhání svoje peníze. Protože jim nic nezabrání v tom to udělat. Což je svým způsobem smutná věc,“ konstatuje šéf trpce, protože takových lidí už bohužel jen on sám potkal desítky.

To jsou podle něj důvody, proč je v Česku nesmyslné množství hospod a přitom tu nejsou podmínky pro kvalitu. „Tenhle nezdravý vývoj už všemocná ruka trhu nevyřeší. Protože u nás se konkurenční prostředí v drtivý většině řeší cenovým dampingem víc, než že by se přišlo s lepším nápadem, či lepším zpracováním. Jen se to řeže, kde se dá a jak se dá, jen aby se to udrželo.“

Zákazník tak sice na jednu stranu profituje z dumpingových cen, nicméně je velmi diskutabilní, co za to kvalitativně dostává. Jenže má to řešení?

„Jsem úplně vážně přesvědčen, že by bylo dobré tuto oblast zregulovat. Říkám to roky a vždycky si všichni ťukaj na čelo,“ říká bez emocí a dodává, že situace je jiná než v devadesátých letech. Má i poměrně jasnou představu, jak by takový seriózní zásah mohl vypadat, přestože změnu nevidí v dohledu.

„Mělo by se to řešit na nějaké krajské, regionální či městské úrovni. Ideálně určitým počtem licencí na prodej alkoholu, čímž se to reguluje jinde v civilizovaném světě. Případně určí městská rada množství podniků, který má na daném území šanci přežít. Což jsou asi nejtradičnější fungující regulátory,“ je přesvědčen šéf, že by stačilo nějaký funkční zahraniční model převzít.

„Bůh ví, kde by ale tato myšlenka - o které si já myslím, že je v jádru dobrá - skončila u českých kreativců,“ uzavírá debatu zkušený šéfkuchař.