Potštejn a Velešov
Hrad Potštejn na Rychnovsku.
Tam, kde se stýkají Čechy s Moravou, kde zurčí Divoká Orlice, kousek od Rychnova nad Kněžnou, stojí zřícenina hradu Potštejn. V hlubokém středověku se v tomto místě zrodila pověst o bájném pokladu a vydržela až do dnešních dnů, stále ho totiž nikdo neobjevil.
Na hradě žil dlouhé roky loupeživý rytíř Mikuláš, asi největší odpůrce Lucemburků v Čechách. Jeho řádění rozlítilo i teprve 23letého Karla IV., tehdy ještě markraběte, který v tu dobu dlel v Bratislavě. Budoucího krále nejspíš zlákaly i uloupené potštejnské poklady.
„Táhl jsem obléhat hrad Potštejn, poněvadž povstal proti mně i králi českému, a protože z něho bylo pácháno mnoho loupeží. A ačkoliv byl považován za nedobytný, přece jsem ho v devíti týdnech dobyl a věž s pánem, majetníkem hradu, jsem strhl k zemi a také hradby i všechen hrad jsem srovnal se zemí,“ napsal císař později v životopise.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
Vzpurný Mikuláš zemřel v troskách, ovšem jeho bájné zlato a drahokamy dobyvatelé nenašli. Majitelé hradu se střídali a jak šel čas, jejich kosti se obrátily v prach. Pověst o „potštejnském pokladu“ se ovšem lidem usadila tak hluboko v srdcích, že přečkala celá staletí. Časem se ještě přidala pověst o pokladu na sousedním vrchu Velešově, kam se přestěhovali vyhnaní synové loupeživého rytíře.
Uběhly stovky let. Potštejn i Velešov stály opuštěné, když panství koupil hrabě Jan Ludvík Harbuval-Chamaré, šlechtic původem z Francie, ale usazený v Polsku. Když přijel a s údivem zjistil, že oba hrady jsou v troskách, začal si stavět sídlo nové.
Jeho ženu pověst o pokladu fascinovala, s příchodem romantického 18. století se totiž rozpoutala vášeň pro tajemno a středověk. Knížecí manželé začali kopat v podzemí.
Když zemřeli, navázal na hledání syn Jan Antonín, proti otci méně obratný v obchodech, zato po matce snílek. „Slýchával od služebníků povídati o velikém pokladě na hradě. Děvečka učitele Sopotnického vypravovala, že našli na hradě v kuchyni bednu se spisy, a jakýsi zedník zakazoval se prý hraběti, že mu opatří písemnosti, kteréž se pokladu na hradě ukrytého týkaly,“ popsal roku 1883 v knize Hrady, zámky a tvrze království českého August Sedláček.
Na hradě i v podhradí se to hemžilo tajemnými historkami. Zkazky jitřily fantazii hradního pána, ale i celého panství. Mluvilo se o škaredé tváři, která se zjevovala v okně 2. patra hradu, což ještě „přikrmil“ potštejnský zahradník, sic musel přiznat, že k půlnoci chodí krást panská jablka.
Vše mu bylo odpuštěno, když horlivě přibarvoval historku a popsal tajemnou postavu, kterou z jabloně sledoval. „Ve vteřině se jí údy natáhly a stvůra pekelná čněla na 5 sáhů do výšky,“ koktal před pánem.
Potštejnský sedlák zase vyprávěl, jak se na něj z hradu v zimě valily kameny. Když ale seskočil ze stromu, kam se schoval, našel jen neporušený sníh. Jiní zase z Velešova slýchali pláč dívky, místní i kopáči najatí pánem prý pravidelně v půl druhé odpoledne slýchávali „z nitra kopce“ zvonění zvonečku, večer pro změnu tajemné hlasy.
Zkrátka celé panství od pasáčků přes prostý lid a služebnictvo až po hradního pána se téměř noc co noc pod duchnami tetelilo při přestavě tajemných sil. A samozřejmě pokladu.
Jan Antonín kopal hluboko a důkladně, celých pětatřicet let. Práce ukončil přesně před 240 lety. „Kopáno bylo na Potštejně od roku 1747 až do léta 1782, a mnoho peněz na to bylo naloženo,“ popisuje Sedláček s tím, že nalezeny byly „kliče, podkovy, ostruhy, dvéře železné, kachle, kladiva, nosatce, třemeny či pečetidlo městečka Potšteina“. Poklad však žádný.
Hradní pán zbudoval dokonce „lanovku“, kterou z Velešova kámen tahal dolů a používal ke stavbě vlastní zámecké zahrady. Používání materiálu ze starých hradů byla tehdy obyčejná praxe, která ovšem zničila mnohou památku v českých zemích.
Stejně tak byl zničen Velešov a část Potštejna, z pokladu ale hrabě nalezl pouze jediné – starou stříbrnou minci. Je tedy možné, že nakradené zlato loupeživého Mikuláše z Potštejna leží doposud ukryté.
