Co všechno musí umět pes, který reprezentuje ČR na mistrovství světa záchranných družstev?
Záleží, v jaké kategorii. Třeba u hastrmanů, tedy vodních hledačů, musí umět z jedoucího člunu označit místo, kde plave utopenec. Taky musí zvládnout zachránit tonoucího postrojem, za který se člověk chytí, a pes ho musí dovést na břeh nebo dopravit loďku za lano ke břehu.
Co potom u takového hastrmanského psa dělá psovod?
Psovodi musí hlavně umět plavat, protože při zkouškách nejedou na loďce. A teď si představte, že je zima a psovod musí do trenek. Teď jsme byli na zkouškách, kde si chlapi nevzali plavky, tak to byla docela sranda. Záchranářští psi ale mohou taky spadat do kategorie hledačů.
A tam se zkoušky dělají jakým způsobem?
Musí prohledat určitý úsek sutin. Buď je to nějaké zbořeniště, nebo takové ty trenažéry, kde se zbořeniště imituje. Tam je vytvořených milion úkrytů, a těm psům se to střídá. I když tam chodí cvičit pětkrát šestkrát za rok, nikdy neví, kde co je. Musí to opravdu celé prohledat a hlavně neštěkat na místech, kde byl figurant schovaný dřív. Taky si nesmí všímat pohozených kabátů nebo ledniček plných masa. Protože pokud spadne barák, tohle všechno tam je.
Na jak velké ploše se to hledání v sutinách odehrává?
Jak kdy. Někdy 50 x 50 metrů, jindy 100 x 100 metrů. Záleží taky na členitosti. Pokud má barák jen čtyři patra, tak to může být na menší ploše, ale zase to také má sklepy. A pes musí i do tmy.
A celou dobu musí poslouchat a nebát se....
To jsou psi, kteří se prostě nesmí bát. Musí mít rádi lidi a být uštěkaní, protože mají přímo v popisu práce radostně štěkat, když někoho najdou. Protože ví, že za to něco dostanou. Hračku nebo pamlsek, zadarmo by to nedělali. Pes je totiž povahou egoista.
Vy a vaši psí svěřenci se ale soustředíte ještě na jinou kategorii...
Právě. On to nikdo jiný moc nechce dělat, protože je to prý nejhorší disciplína. Jmenuje se to „Hledání po stopě“. V Čechách se tomu věnuje jen asi deset psovodů.
V čem je to nevděčné a proč je to tak náročné?
Protože musíte makat denně a furt a do zblbnutí chodit dlouhé kilometry. Napřed si vyšlapat trasu, a pak to jít se psem vyhledat. Jako sportovní disciplínu si to můžete představit jako dvoukilometrovou trasu na nepřehledném území. Figurant to projde, cestou ztratí řekněme sedm předmětů a na konci zůstane sám ležet. A pes to musí všechno popořádku najít, funí u toho jako sentinel a ještě k tomu radostně štěká.
Chovná stanice ŠubravecSvůj zrod datuje k roku 1974 a za svůj poněkud neobvyklý název vděčí době vzniku. „Když jsem žádal o chovnou stanici, tak jsem navrhoval takové jména jako třeba „Dagobert“, jenomže komunisti to tak nechtěli. Že to je cizí slovo. Tak jsem zkoušel navrhovat úplně nemožné názvy jako třeba „Masorád“ nebo „Pamlskožer“, a to jim vůbec nevadilo. Přihodil jsem k tomu z legrace „Šubravec“, to neznali. Tady nářečím to znamená něco jako „šmudla, špindíra“ prostě ušubranec. Z velké plemenné knihy se pak ptali nějaké paní Buchtíkové, to byla tehdy velká chovatelka, co to slovo znamená, a ona jim namluvila, že je to zdejší rybník. Tak to prošlo,“ směje se dnes zkušený chovatel a psovod. |
Promiňte, ale až na to šlapání to nezní zase tak divoce...
Jistě, ty záchranářské soutěže ve stopování, to je pohoda. Taková ta sportovní stopa, to se chodí div ne na šnytlíku nebo na louce. Jenže v praxi jdete cestou necestou, přes bažiny, polomy. Bez ohledu na počasí. A vy podlézáte spadané stromy nebo se brodíte vodou, stejně jako pes. Jen máte o pár nohou míň.
Byl jste někdy přímo členem záchranného týmu?
Nebyl. Akorát za minulého režimu, kdo měl zkoušky druhého stupně, tak měl právo zasahovat. Takže jsme třeba hledali zavalené horníky v dole na Rožínce. Nebo oběšence, tady v lese za hájenkou. Hledali jsme nějaké zatoulané důchodce nebo děti ve stokách. Dnes mají policajti své vlastní pátrací psy. Takové případy se řeší vlastně pořád, jen nás teď už volají až tak po týdnu. A to už je o ničem.
A pozná pes, co hledá? Jestli jde po stopě ztraceného člověka, nebo soutěžního figuranta?
Já si myslím, že pozná. Na ostro vydrží pracovat dýl než v nácviku. Normálně toho má po půlhodině dost, ale když jsme hledali jednoho chlapíka, tak jsme šlapali celý den, prošli v rojnici spirálou 800 hektarů lesa a psi běhali pořád.
„Jsou psi, které na žebřík nebo houpačku nedostanete, a psí skotáci, kteří z nich nechtějí ani slézt,“ říká psovod Jan Pokorný.
Je to náročná práce?
Pro mě už to rozhodně není, já už na ostro nehledám. To by se spíš za chvilku museli starat o mě. Teď už je jiná doba. Záchranáři jsou vyběhaní, dělají fyzické testy. Musíte umět slaňovat, pracovat s vysílačkou, GPS. Já sotva přijmu hovor na mobilu.
Za jakých podmínek se líp stopuje?
Za vlhka a bez větru, v terénu, co mu říkáme golfové hřiště. Ani tam nemusí být ty jamky. Ale jinak, pokud člověk naučí psa stopovat, tak zvládnete všechno.
A co stopování v noci?
To běžně děláme. Psovi je totiž jedno, jestli je tma. Pro něho je to ještě lepší, protože ho nic neruší a věnuje se jenom pachu. Na závodech jsem noční čtyřhodinové stopy vyhrál, protože to nikdy nikdo nedošel. To se našlape stopa a ten, co ji dělal, zůstane na konci ležet. Figurant pak leží čtyři hodiny, v hloží, s komáry. Mezitím se cvičí poslušnost, a pak se jde na stopu. Jenže posledně do toho přišla bouřka. My jsme to s Ferdou šli v tom dešti a větru. Všichni psi odpadávali po pár metrech, jen Ferda došel až na konec. Figurant nebyl moc nadšený, že tam na nás musel počkat.
Pes nemusí být nadaný, ale chce to zkušeného psovoda
Ferda se pod vaším vedením stal světovým šampionem. Byl to talent od přírody?
Vůbec. Odmítal se cokoliv učit, měl dost nešťastnou povahu. Za první rok byl snad stokrát na prodej. Přišel jsem z pole, naštvaný, že už ho nechci ani vidět. Druhý den jsem si to rozmyslel a šli jsme na stopu znovu. Tak jsme to na něj zkusili přes žrádlo. Ne, že bychom ho trápili hladem, ale musel si krmení zasloužit. Když jsem mu našlápl stopu a on z ní sešel, říkám mu: „Zadarmo ani kuře nehrabe, když nebudeš pracovat, nebudeš ani jíst.“ Všichni psovodi by normálně opravili psa a začali zase od začátku. Já jsem šel na konec stopy, kde byla krabička s masem, sebral jsem ji a hotovo. Ten den prostě nevečeřel. Druhý den se našlápla krátká stopa a došel až na konec pro maso. Pochopil, že prostě musí. Teď stopuje rád, zalíbilo se mu to. Dneska má za sebou 2500 nácvikových stop a nedošel jich 13.
Takže nebyl žádné zázračné štěně?
On je takový zvláštní. Ani si s námi nikdy moc nehrál, lidi moc nemusel. Přitom je velice hodný a tolerantní. Ten pes je kamarád s každým zajícem na poli, s každým kocourem, kterého potká na ulici. Ale to učení je hlavně o píli. Nemusíte mít nadaného psa, chce to pilného psovoda. A nakonec se s tím psem domluvíte. Proto jsem ho taky nedal do chovu.
Jak přišel německý vlčák Ferda k titulu mistra světa„Ferda udělal mistra světa v roce 2008 v Chorvatsku, při teplotě 40 °C ve stínu. Ve dvoumetrové trávě na retenční nádrži. To ani nešlo udělat na šňůře, to bychom se po jednom kolečku zasukovali. Rozhodčí nám povolil, že můžeme jít bez šňůry. Když lidi viděli, že ji smotávám, tak si mysleli, že to vzdáváme. Ale kdepak. Ferda byl na vedra zvyklý, umí pracovat v těžkých podmínkách. Nakonec jsme sklidili potlesk na otevřené scéně,“ vzpomíná psovod Jan Pokorný.  Ferda, stejně jako většina psích mistrů světa, prý patří mezi průměrné psy. Za výsledky pak stojí hlavně tvrdý trénink, ne nadání.  S „titulem“ chovatelská hodnota a tržní cena psa strmě narůstá. „Ferda ale není do chovu, byl to vždycky spíš lenoch." Štěňata by byla po něm. |
Jak stoupne chovatelská hodnota psa, když je to mistr světa?
Za jedno krytí mi na Slovensku nabízeli 400 eur, ale to mě nebralo. Představa, že vyrobí další Ferdíčky, co nebudou chtít nic dělat, to by byl problém. Každý si myslí, že když se u ovčáků narodí štěně, tak bude chtít dělat úplně všecko: „Otec je mistr světa, to panečku budou štěňata!“. On na to ale není. Já potřebuju toho psa znát, vědět jaký je. Na krytí nepotřebujete psa, co má spoustu zkoušek. Potřebujete psa, který se narodil s chutí do práce. Musí to mít vrozené. Když se podíváte, tak většina psích mistrů světa jsou spíš průměrní psi s tréninkem dobrého psovoda.
Co může ovlivnit výsledek takových závodů? Kondice? Zdravotní stav?
Nachlazení určitě, pes pracuje nosem. Fyzička má vliv na výkon, ale musíte dát pozor na přetrénování. Pak se pes chová jak měsíční štěně. To si musí psovod srovnat sám, jestli dovolí psovi pauzu, anebo je to trouba, co ho kvůli soutěži strhá.
Kolik času jste strávil jeho výcvikem?
To se nedá spočítat. Za deset let to jsou tisíce kilometrů najetých autem, tisíce kilometrů na kole, kvůli fyzičce psa. Vlastně nic jiného neděláte. Ferda měl vždycky rád překážky. A měl rád, když ho někdo chválil. Kolem čtvrtého roku už dozrál, už to byl Pan Pes. Ze začátku chodil ve stopě rychle, ale když jdete na šňůře, musím jít deset metrů za ním, a to už neudýchám. Tak jsme začali stopovat na volno, aby mě tolik nehonil.
Který povel nebo technika je asi nejtěžší k naučení?
Já nevím, to je těžko říct. Každý pes to má jinak, to je stejné jako u lidí.
A co vás asi potrápilo nejvíce?
Mě nejvíc trápí poslušnost. Už jsem starší člověk, už se nemůžu tolik hýbat a hrát si se psem jako ti mladí. A to si ten nácvik poslušnosti vyžaduje, aby to bylo radostné a veselé. Ten pes musí čekat, že psovod vymyslí nějakou srandu.
Dá se říct, že se líp učí fenky nebo spíš psi?
Fenky jsou na psovodech závislejší. Ono taky záleží dost na psovodech, někteří můžou jenom psy a jiní jen fenky. Fenka je obecně jemnější. Když dostane takového psovoda, jako jsem já, tak to nezvládne, protože já nejsem moc jemný. Mě se pes učí líp, je přímočarý. Fena ta pořád něco vymýšlí, něco řeší. Ale ony jsou tak nastavené, už kvůli potomkům. Musí se o svoje minima umět postarat, proto je taková přemýšlivější. Zatímco ten pes si jen skočí a neřeší nic.
Psí samci tedy přemýšliví moc nejsou?
Ono záleží. Měl jsem psa Dana. Ten mě taky na každé akci překvapil. Byl jsem na všechno připravený a on vymyslel novou ptákovinu. To byl pacholek první třídy. Ale byl to senzační pes. On rozlišil lumpa od hodného.
Jak velké je pouto mezi psem a majitelem?
My je máme jako kamarády. Však to tady vidíte, žádné kotce, všichni psi dohromady, velká rodina. Psí maminka má samozřejmě privilegia. A dědoušek Ferda už taky spává doma. Jinak to mají udělaný tak, aby na nás viděli a měli o všem přehled. Sem tam je pustíme dovnitř, aby měli co nejužší kontakt.
