Jak ptáci poznají, že se už mohou vrátit do Česka? Předpověď počasí samozřejmě neznají, takže to každý rok prostě zkoušejí.
První odvážlivci se už před koncem zimy vydávají na zpáteční cestu severním směrem. Pokud jim to vyjde, mají proti ostatním konkurenční výhodu, protože mohou jako první obsadit hnízdiště. Jestliže se zhorší počasí, mohou i zmrznout nebo pojít hlady. Je to jako u lidí – odvaha průzkumníka se někdy vyplatí a vítěz bere vše, zatímco jindy to končí tragédií.
V posledních letech takto experimentoval třeba králíček ohnivý, malý pěvec s nápadně rudooranžovou chocholkou. „Asi před třemi lety vrcholila série teplých zim,“ vzpomíná ornitolog Jaroslav Cepák. „Králíček zimuje ve Středomoří, ale s oteplením se v zimě začal objevovat i u nás. Uťala to tužší předloňská zima, dnes už ho v Česku v zimě zase nevídáme.“
Otestujte se, jak poznáte ptáky, kteří u nás přezimují    |
Letos se vrátil extrémně brzy budníček menší. „Nikdy dřív jsem budníčka nezaslechl před desátým březnem. A jak jsem si ověřil u kolegů, letošních pozorování je víc. Zřejmě za to může letošní nezvykle teplý konec února,“ uvažuje Cepák.
V nejbližších dnech můžeme v Česku spatřit a zaslechnout druhy, které zimují nejblíž od nás, tedy ve Středomoří. Zpátky domů to mají nejblíž. Patří mezi ně třeba špaček, skřivan nebo drozd. Naopak nejpozději přilétají dálkoví migranti zimující až kdesi v jižní Africe. Z běžných známých ptáků je to třeba rorýs, z těch skrytějších například rákosník zpěvný, který se někdy objevuje až začátkem června.
„Rákosníci zpěvní v Česku prožijí nejkratší dobu,“ uvádí doktor Cepák. „Vyvedou mláďata a někdy začátkem července už opět odlétají daleko za rovník. Většinu života tedy tráví na cestě.“
Prostřený stůl
Proč ptáci tak daleké a nebezpečné výlety vůbec podnikají? Proč některé druhy z Česka na jih afrického kontinentu uletí až deset tisíc kilometrů, zatímco jiné u nás zůstanou i v největších mrazech?
Jak se mapují ptačí trasy?Nejlevnější metodou jsou hliníkové kroužky s kódovou značkou, které se odchyceným ptákům přidělávají na nohu od roku 1899. Funguje to jen v případě, že je okroužkovaný pták na druhém konci světa opět odchycen, ovšem neví se, kudy letěl. Přesnější jsou geolokátory zaznamenávající východy a západy slunce. Z toho se dá vypočítat zeměpisná šířka a délka a tedy i trasa ptačího letu. Díky nízké hmotnosti 0,6 gramu unesou geolokátor i menší ptáci, třeba vlaštovky. I tady je nutné ptáky pro získání informace odchytit. Nejpřesnější jsou satelitní vysílače vybavené solárním panelem. Váží asi tři gramy, takže je unese pták od rozměrů většího kosa. Lety lze potom detailně sledovat v reálném čase. |
Důvodem jsou různé nároky na potravu. Přezimují u nás především všežravé druhy, kterým v zimě vystačí semena – třeba sýkorky nebo pěnkavy. Odlétají hmyzožravé druhy, protože hmyz v zimním Česku prostě není.
Tito ptáci v teplejších oblastech hlad mít nebudou. Když se pak na jaře vrátí, mají hned dvě výhody. V mírném pásu je zaprvé v létě proti tropům o několik hodin delší den. Zadruhé u nás ptáky čeká doslova hostina. V tropech je množství hmyzu během roku víceméně stejné a ovlivňuje ho jen střídání deštivého a suchého období. V mírném pásu je jaro a léto na hmyz mnohonásobně bohatší. Asi jako když vás soused pozve na zabijačku a vy se těšíte, jak se přejíte.
V Česku umožní bohatě prostřený stůl opeřeným migrantům vyvést mladé. Na takovém „potravním oportunismu“ přitom není nic hanlivého. V přírodě platí: kdo chytře využije příležitosti, toho geny se budou šířit.
„Co asi s ptačími tahy udělají krmítka?“ řeknete si možná v duchu. Pokud lidé ptáky v zimě přikrmují, vlastně by odlétat nemuseli. Že je to logická úvaha, potvrzuje i ornitolog: „Mnohem víc než v Česku se krmí v Anglii. V 60. letech minulého století tam proto začala přezimovat populace našich pěnic černohlavých. Zatímco tamní pěnice stejně jako dřív na podzim odlétají do Španělska a do západní Afriky, ty středoevropské je v zimní Anglii střídají. Přežijí tam právě díky krmítkům a na jaře se zase vracejí k nám.“
Vrozená navigace
Dodnes se s jistotou neví, jak a proč ptačí migrace vznikla. Nejpravděpodobnější teorie praví, že ji spustilo střídání ledových a meziledových dob. Nehostinné klima tlačilo ptáky daleko na jih, zatímco po ústupu ledovců se jim opět otevíraly oblasti dnešního mírného pásu i severu, kde by předtím nepřežili.
Tato nutnost přelétávat se pak překlopila do kratšího každoročního cyklu ročních období. Geneticky se zafixovala, což naznačují dvě zajímavosti. Ptáci se trasu nemusí učit. I mladí jedinci ji napoprvé zvládnou sami bez pomoci zkušenějších.
Migrantům k tomu slouží hned dva navigační systémy. Pokud je jasno, řídí se ptáci postavením slunce a hvězd. Při zatažené obloze přepnou na vrozený „kompas“, orientační smysl založený na vnímání magnetického pole Země.
Nepřímým důkazem je, že ptáci dělají zdánlivě nelogické věci. „Bělořit táhne z Aljašky do Afriky přes Asii,“ vypráví doktor Cepák. „Ptáci, kteří žijí ve východní Kanadě, by to měli mnohem blíž přes Grónsko. Tamtudy se však nevydají, jako kouli na noze si s sebou táhnou zdánlivě nesmyslnou informaci, že musí na západ. Prostě genetika.“
Někteří ptáci hnízdí severněji ve Skandinávii a při návratu ze zimovišť Českem jen prolétají. To je třeba případ drozdů, cvrčal nebo některých bahňáků. Jiní u nás na zimu zůstávají, nebo jich odlétá jen část. Když loni na podzim z našeho území začali mizet kosi, vědci nejdřív podezírali africký virus, který je měl decimovat. Pak se ukázalo, že to zřejmě nebude tak zlé. Část českých kosů prostě jen na zimu odlétla do Středomoří a teď se zase vracejí.
Zajímavý je ovšem i pohyb ptáků v rámci Česka. Třeba rehek zahradní se s výjimkou tahu do Afriky skoro nehne z domácího teritoria o rozměrech asi 100 x 100 metrů, které hájí před vetřelci. Mladí luňáci či orli královští se naopak toulají po celé Evropě až do doby, než začnou hnízdit.
Zvrhlá zábava
Délka dne funguje jako „hodinky“, které na podzim ptákům řeknou: „Je čas chystat se k odletu!“ Jakmile se začne den zkracovat, pustí se migranti do cíleného vykrmování. Celé dny jen žerou. Několik tisíc kilometrů dlouhý let je energeticky velmi náročný. Ptáci před ním přiberou až třetinu své tělesné hmotnosti, protože musí natankovat tukové palivo.
Tah vlaštovky do Afriky a zpět
Jednoho dne se pak migranti rozletí směrem, který mají zakódován v genech. Podoba tahu se liší druh od druhu. V rozporu se všeobecně rozšířenou představou se třeba jen poměrně málo ptáků schází na shromaždištích, odkud pak ve dne migrují v hejnech (třeba čápi nebo vlaštovky). Většina druhů odlétá v noci a jednotlivě.
Někteří uletí trasu na několik etap, zatímco jiní ji zvládnou bez odpočinku na jeden zátah. Z Evropy až do střední Afriky přes Středozemní moře a Saharu, několik dnů letu v kuse. Třeba severská bekasina větší, která přes nás vzácně migruje, na podzim přeletí ze Švédska do střední Afriky nonstop letem trvajícím 60 až 72 hodin.
Absolutním rekordmanem je její příbuzný břehouš rudý. Ptáci hnízdící na Aljašce přezimují až na Novém Zélandu. Trasu dlouhou 12 tisíc kilometrů urazí osmidenním letem bez zastávky nad vodami Tichého oceánu.
Hlavním úkolem ptáků na zimovišti je pak přepelichat, tedy vyměnit peří. Některé druhy na jihu zůstávají na jednom místě a stejně jako doma tam hájí své teritorium. Jiné přelétávají po Africe podle toho, kde je nejvíc potravy. Domorodci je loví, což by ještě nebylo nic nepochopitelného. Hrdlička, drozd nebo čáp zastřelený kvůli masu se přece v zásadě neliší třeba od divoké kachny.
Mnohem děsivější je střílení tažných ptáků jen tak pro zvrhlou zábavu. Děje se to třeba v Libanonu nebo v Sýrii. „Před pár lety jsem to viděl na Maltě, kde jsem byl na konferenci,“ vzpomíná doktor Cepák. „Od rána do večera tam zní palba po všem, co se objeví na nebi. Včetně malých druhů a dravců, které místním slouží jen jako terče.“
Pokud ptáky z nebe nesrazí broky, trefí většina z nich při návratu z teplých krajin přesně na místo, kde se vylíhli. Extrémem geografické věrnosti jsou podle ornitologa vlaštovky. „Několik let jsme sledovali jejich kolonii z jedné stáje u Třeboně,“ vypráví. „Asi pětadvacet vlaštovek odletělo zimovat na obrovské území od jihu Středoafrické republiky po Jihoafrickou republiku. Na jaře se některé vracely před Gibraltar, jiné přes Arábii a Turecko – tedy v rozpětí asi šesti tisíc kilometrů od sebe. Přesto se všichni ptáci nakonec sešli zase v té jedné jihočeské stáji.“
