Rezervace Česká krajina (přezdívaná někdy Evropské Serengeti) vznikla v místech, kde desítky let sídlila sovětská vojska, po jejichž odchodu celá lokalita zarostla agresivními travinami. Po pouhých pěti letech pastvy velkých kopytníků, a to divokých koní dovezených z Anglie, zubrů a zpětně šlechtěných praturů, je stejné místo unikátní ukázkou rozmanitosti druhů rostlin a zvířat české krajiny.
Kousek od Prahy tak vzniklo místo, které je pro biology skvělou příležitostí ke studiu chování unikátních živočišných i rostlinných druhů. A právě skryté kamery jim v tom v rámci projektu Strategie AV21 podle Miloslava Jirků již od roku 2017 významně pomáhají.
Na jakém principu fotopasti fungují?
Jakmile čidlo na pasti zaznamená pohyb, začne snímat video. Ve dne pořizuje videa dvouminutová, v noci jen dvacetisekundová. Nastavit lze i kratší délky, nebo jen fotografie, dlouhá videa nám však poskytují nejlepší informace.
Jak dlouho fotopasti v Milovicích používáte a jak je máte umístěné?
Fotopasti používáme čtyři roky. Některé jsou celou dobu na jednom místě, jiné přesouváme podle potřeby na místa, kde očekáváme něco zajímavého. Umisťujeme je většinou u tůní, které slouží jako napajedla a koupaliště nejen velkým kopytníkům, ale také spoustě volně žijících zvířat.
Co všechno se ze záběrů dá vyčíst?
Na záběrech je zaprvé vidět, které druhy zvířat a jak často využívají tůně nebo třeba průchody pro zvěř. Za druhé jde doslova o skrytou kameru, která ukazuje chování zcela relaxovaných zvířat, která se cítí naprosto bezpečně a soustředí se jen na vzájemný kontakt, komunikaci, dvoření, souboje, koupání a válení a další jinak těžko pozorovatelné typy chování.
Je to vlastně reality show ukazující zvířata ve chvílích, kdy si myslí, že jsou úplně sama. Právě díky fotopastem jsme mohli zdokumentovat některé typy chování, které dosud nebyly známy, nebo jsou k vidění tak vzácně, že je prakticky nelze vysledovat přímým pozorováním.
Co pro vás nejzajímavějšího jste třeba na záběrech našli?
Odpověď by vydala na několik románů. Zajímavé jsou například vzájemné vztahy mezi různými druhy zvířat. Některé druhy spolu vycházejí a na záběrech z fotopastí se objevují spolu, například koně, srny a daňci, jiné si u napajedel vzájemně vyklízejí pole. Menší zvěř ustupuje prasatům, ta zas odcházejí, jakmile zaslechnou blížící se zubry, kteří je občas proženou.
Úžasné jsou projevy relaxovaného chování, kdy si zvířata včetně dospělých hrají, rozverně poskakují, vyhazují zadníma nohama vysoko do vzduchu, vzájemně se kamarádsky pošťuchují a hrají spolu na honěnou. To je třeba případ videa se stádem samic daňků, tedy tzv. daněl, s kolouchy, kteří v lokalitě žili už před příchodem koní.
Krásná jsou videa zachycující péči matek o mláďata či projevy náklonnosti mezi členy stád. Zvířata mají stejné emoce jako my lidé, jen je vyjadřují a prožívají jiným způsobem. Radost, strach, něha, opatrnost, přátelství i nevraživost, to vše je na fotopastech z pastvin velkých kopytníků vidět.
To jsou emoce, odhalí však kamery třeba i to, jak která zvířata řeší určité krajní situace?
Záběry nám často ukazují odlišnosti v uvažování různých druhů zvířat. Dobrým příkladem rozdílného způsobu řešení problémů je třeba způsob, jak se v zimě dostávají k vodě pod ledem. Pokud je led silnější, nastává problém. Zubři prostě spoléhají na svou hmotnost a zkoušejí se projít po ledě u břehu doufajíc že praskne, jinak se o nic dalšího nepokoušejí.
Naproti tomu koně led rozbíjejí přesně mířenými ranami ostrou přední hranou kopyta. Nejde patrně o vrozenou dovednost, protože hříbata se to zjevně učí a trvá jim nejméně měsíce, než přijdou na to, kde a jak do ledu kopat, aby se k vodě dostala. K popukání je pohled na hříbata zmateně kopající do zmrzlé hlíny nebo do ledu příliš blízko břehu, kde voda není.
Člověk téměř slyší jejich lamentování nad marností vlastního počínání a má pocit, že hříbata snad i nevěřícně kroutí hlavou. Korunu tomu nasazují sýkorky, které čekají na keřích kolem zamrzlé tůně a přiletí se rychle napít než vše zase zamrzne, jakmile stádo koní či zubrů tůň s rozbitým ledem opustí. Vidíte, varoval jsem, že je to na román...
A máte i nějaký příklad ryze praktické pomoci fotopastí?
Právě díky fotopastem jsme například s definitivní platností potvrdili narození dvojčat zubrů, když záběry z celého roku jasně potvrdily, že tatáž dvě zubřata sají mléko vždy od téže zubřice a s matkou chodí stále pospolu. Zubří dvojčata jsou mimořádná událost, která se stane na celém světě jednou za několik let.
Jak je vůbec momentálně velké milovické stádo zubrů a v čem je jejich největší přínos pro krajinu rezervace?
Zubrů je nyní 27, letos úspěšně odchovali šest mláďat. Zajímavé je, že podobně jako jiné roky to i letos vypadá na vyrovnaný poměr pohlaví, tři samičky a tři býčky. Další čtyři odrostlé zubry jsme letos převezli do rezervací v Česku i v západní Evropě. Také praturů už je ke třiceti a telátek mají pro letošek rovněž šest.
Hlavní přínos zubrů, praturů i koní je, že odstraňují velké množství trávy, která tvoří drtivou většinu jejich jídelníčku. Nejenže tak vytvářejí prostor nektarodárným bylinám, jejichž podíl vzrůstá a vznikají květnaté louky. Činí tak na velkých rozlohách členitého terénu. Vytvářejí různorodou mozaiku různých biotopů, kde se střídají různě husté a vysoké luční porosty poseté dřevinami. Výsledkem je pestrá parkovitá krajina, kterou bychom uměle jen horko těžko a s obrovskými náklady uměle napodobovali.
Asi čtyři pětiny potravy zubrů, praturů i koní tvoří trávy. Ta jedna pětina jídelníčku, ve kterém se koně a velcí tuři liší, je však nesmírně důležitá. Zubři a pratuři totiž na rozdíl od koní žerou některé obtížné plevele jako šťovíky, kopřivy a vratič, které se díky nim na vypasených plochách nešíří. Jak se říká, co jeden nesní, dojí druhý. U koní a velkých turů to platí doslova. Má-li pastva dobře fungovat, bez kombinace koní a velkých turů se to neobejde. Platí také, že na to potřebují dostatečně velkou plochu.
Na úvodním videu už je vidět nádherné a početné stádo koní s hříbaty. Kolik jich je, jak se rozrůstají, drží se pohromadě, mají dost místa?
Koní je v tuto chvíli dohromady v obou milovických stádech 79, množí se rychleji než velcí tuři, máme i klisny, které každoročně rodily pět let za sebou. Naše stáda koní rostou přesně podle tabulek, totéž se bohužel nedá říci o dokončování rezervace, které má bohužel skluz několik let.
Co k jejímu dokončení chybí?
Na dokončení čeká zejména větší z milovických pastvin, která má krásné místní jméno Traviny. Sám bych hezčí jméno nevymyslel. Schází zde dodělat celou její polovinu. Nyní se snad blýská na lepší časy a doufejme, že se na poslední chvíli opět něco nepokazí.
Jak se velí kopytníci sžili se zvířaty, která už v dané lokalitě žila před jejich příchodem? Stává se, že se sejdou třeba právě u tůní?
Samozřejmě, a nejsou to jen již zmínění daňci, ale také srny, divoká prasata a nespočet menších zvířat. Ti všichni na lokalitě samozřejmě byli už před založením pastevní rezervace. Na to jsme brali maximální ohled a ohrazení pastvin udělali tak, aby veškerá volně žijící zvířata mohla volně chodit dovnitř i ven z pastvin. Pastevní rezervace jsou tedy plně průchodné pro veškerou volně žijící zvěř, takže nepředstavují migrační bariéru, koně a velké tury však udržují na místě. To je ideální kombinace pro hustě osídlenou českou krajinu.
Část stáda zubrů v Milovické rezervaci.
Letošní telátko zpětně šlechtěného pratura.
Zvířata vypadají na záběrech z fotopastí spokojeně, evidentně mají ideální podmínky. Je něco, co by potřebovala, a není to hned vidět?
Reprodukce, kterou u všech velkých kopytníků v milovické pastevní rezervaci pozorujeme, samozřejmě souvisí s perfektní kondicí zvířat.
Všimněte si, jak mají koně na videích zdravou a zářivou srst. Přitom je nikdy v životě nikdo nehřebelcoval a jediná jejich potrava je ta, kterou si sami najdou v pastevní rezervaci. Mají-li zvířata k dispozici dostatečně pestrou krajinu, dokážou se o sebe postarat a nás lidi potřebují jen k přesunům mezi lokalitami.
Takže je vše, jak má být...
Tak úplně ne. I když v zásadě milovickým stádům chybí jen pastevní plochy, které jsou sice k dispozici, ale kvůli letitým pozemkovým nesrovnalostem je koně zatím nemohou spásat, takže smutně zarůstají. Namísto květnatých luk plných motýlů, které zde dávno mohly být, je tu jen smutná vysoká tráva bez květů. Zbytečně nevyužitý potenciál, jako když necháte zahradu zarůst kopřivami.
Asi ale nejde jen o motýly...
Opět nejde ani „jen“ o velké kopytníky. Tím že činnost velkých kopytníků zvyšuje kvalitu lučního porostu, zvyšuje se úživnost lokality i pro jinou zvěř. Zároveň na pastvinách vytváříme nové tůně a vysazujeme plodonosné dřeviny. To vše je pro krajinu a její obyvatele přínosem.
