Jedna výhra znamená přes 80 tisíc korun pro majitele psa. Kvalitní zakladatel chovu může stát přes milion korun. Absolutní australský šampion vydělal za svou kariéru deset milionů korun. Britské sázkové kanceláře a bookmakeři si za rok 2014 rozdělili přes sedm miliard korun.
Dostihy chrtů jsou výnosný byznys. Pro lidi. Psi při něm prohrávají na celé čáře. Je přitom úplně jedno, na jakém místě proběhnou cílem.
Tři roky místo čtrnácti
Felix způsobně leží na podlaze kavárny. Když si stoupne a protáhne své dlouhé nohy, osazenstvo okolních stolů obdivně zašumí. Přece jen je to kus psa.
Anglický chrt. Vznešené stvoření, které v sobě nezapře šlechtický původ. „Ale v Irsku je to pouze hospodářské zvíře, pro ně to není pes, který by měl být jako domácí mazlíček. Je to spotřební artikl,“ vysvětluje Hana Kellermannová z organizace Chrti v nouzi.
I Felix byl v nouzi. Poranil si nohu, se závoděním byl konec. Tím pádem málem i se životem. Kdo zrovna nezávodí, je pro majitele zbytečný. Peníze nevydělá, naopak je konzumuje. V tu chvíli je třeba se psa zbavit.
„V roce 2010 bylo do plemenné knihy registrováno 3 003 vrhů. Ne psů, ale vrhů. To znamená průměrně krát pět a jsme na čísle patnáct tisíc psů. Z dostihů jich je ročně jenom v Irsku vyřazeno pět tisíc, zachránit se jich podaří maximálně patnáct set,“ počítá Kellermannová.
Je to drsná matematika. Navíc je třeba kalkulovat i se štěňaty, která nejsou dost dobrá na to, aby se na start vůbec postavila. I ta jsou zbytečná. I ta „mizí“. Je několik cest, které chovatelé využívají k tomu, aby počty ve svých stájích zredukovali.
Třídění a vyřazování dostihových zvířat se děje více či méně humánním způsobem, ale zpravidla končí smrtí chrta, který už nestačí zběsilému tempu byznysu. V lepším případě je uspán, v horším si na něm někdo vybije zlost a životní frustraci. Britské deníky pravidelně referují o hrozivých nálezech, kdy majitelé své psy umlátili či nechali vyhladovět ve sklepeních. Po desítkách.
Ti „lepší páníčci“ aspoň projeví snahu dát druhou šanci. Ačkoli je to spíše symbolické gesto. „Uspání je veterinární zákrok, který něco stojí, takže často chrty vodí do takzvaných dog poundů. Není to psí útulek, je to místo, kde si po tři dny může pejska někdo vzít, jinak je taktéž uspán,“ poodkrývá Kellermannová.
Právě pracovníci těchto zařízení či veterináři bývají ve spojení se záchrannými organizacemi a vytipovaná zvířata jim nabízejí. V tu chvíli se roztáčí další kolotoč peněz. A ten rozhodně výdělečný není, je založen na lidské solidaritě, nikoli chamtivosti.
Dostihový život chrtů – a kvůli tomu často i ten skutečný – končí ve třech až čtyřech letech. Přitom jinak se toto plemeno dožívá dvanácti až čtrnácti let.
Mise Čína
V Číně jdou ještě o krok dál. Tamní zbohatlíci kupují australské či irské šampiony za stovky tisíc korun, aby na nich založili nové chovy. Nebo spíš množírny. Dostihy jsou v této zemi nelegální, v o to otřesnějších podmínkách probíhají.
„Kdo neběhá, toho prodají na maso a snědí,“ konstatuje Lucie Pastierová z Bratislavy. „Za jednoho chrta tam zaplatí až tisíc pět set korun a zkonzumují ho jako tradiční pokrm.“ O asijskou situaci se zajímá dlouhodobě, jako bratislavská spojka pro záchranu chrtů funguje už nějakých deset let.
Zachránění chrti z Číny
Před Vánocemi dostala poněkud bláznivý nápad, rozhodla se do Číny vydat na záchrannou misi. „Původně to měla být čistě moje akce, chtěla jsem tam zachránit psa pro maminku jako dárek. Projevila přání mít chrta, tak jsem chtěla něco speciálního.“
Papírování bylo překážkou už při udělení víz samotné Pastierové, vyřízení dokladů pro psy bylo ještě složitější. Na žádnou domluvu se nedalo dopředu spolehnout. Co bylo usmlouváno, často z minuty na minutu neplatilo.
„Napsala jsem o svém záměru na sociální sítě a najednou se ozvali lidé, že by finančně pomohli. Nejdřív jsem opravdu myslela na jednoho psa pro mamku, jenže pak už začaly věty typu: Víš, že můžeš najednou vzít až tři psy?“ směje se slovenská dobrovolnice. Úředničení se natahovalo, vánoční termín se nestihl a pod stromečkem se nakonec objevil chrt z Irska.
To ovšem nemohlo Pastierovou zastavit a na východ se nakonec vypravila s připravenými podklady pro převoz tří čtyřnožců. „Byly to velké nervy. Jeden skončil po napadení v karanténě, byl zraněný. Dalšímu nešel načíst kontrolní čip, který je povinný,“ líčí dramatičnost výpravy. Vlastně až po vystoupení z letadla v Evropě s úlevou zjistila, že s ní dorazili všichni: Prince, Reggie i Ray.
„Jsem ráda, že se na tu problematiku zase podařilo trochu poukázat, zastavují mě lidi na ulici a vyptávají se na mé chrty. Je to fajn. Bylo to extrémně nákladné, ale stálo to za to, všechny tři jsem už předala.“
Sprinter povaleč
Úsilí vynaložené k záchraně je značné a často je potřeba i sebeobětování členů jednotlivých spolků, aby se jim čtyřnohá stvoření podařilo vytrhnout z ortelu smrti. I proto organizace velmi dbají na to, aby našly vysloužilým závodníkům ten správný nový domov.
Chrt je vskutku specifický šlechtic, však jsou jeho předci spatřováni na starověkých malbách po boku egyptských faraonů, ještě ve středověku si ho nemohl ani na ostrovech pořídit nikdo bez urozeného původu.
A jako každý šlechtic je i chrt výjimečný povahou. „Byl určen k lovu, není ideální ho mít v domácnosti s kočkou, natož s nějakými křečky či morčaty. Stejně tak neexistuje, aby chodil mimo svůj výběh bez vodítka, protože by se také mohl rozeběhnout za domnělou kořistí a nechceme řešit smrt pod koly auta či tramvaje,“ upozorňuje Kellermannová.
Zároveň vyzdvihuje dobré chrtí vlastnosti. Je mylná domněnka, že chrti nevydrží na místě a mají energie jako jaderná elektrárna. Ba naopak. Jako rození sprinteři si rádi proletí krátkou distanci, ale pak s velkou radostí vydrží hodiny lenošit.
„Hodiny o nich nevíte, vždycky je najdete na tom nejměkčím místě, kde budou odpočívat. Nejsou to mazlové, že by si chodili pro pohlazení, ale zároveň jsou společenští a jsou rádi v přítomnosti lidí nebo jiných psů,“ prozrazuje odbornice.
Každý rok se spolku Chrti v nouzi podaří zachránit stovku urozených psů. Celkem jich do nových rodin umístili téměř tisícovku.
