Moja (vpravo) s tetou Kambou a bráškou Tatu

Moja (vpravo) s tetou Kambou a bráškou Tatu | foto: Tereza Šindelářová

Srpnový deník chovatele goril

  • 1
Máte tu nejčerstvější momentky ze života pavilonu goril. Nejnovější zpráva: Kiburi už chodí.

24. 8. 2010

Kiburimu se prořezává již pátý zub, ale chuť k jídlu mu to nekazí. Stále si rád pochutná na mačkaném banánu, přesnídávce nebo drobně nakrájeném melounu. Také už bravurně opakuje potřebné krůčky, které musí urazit, když se chce od mámy dostat ke dveřím, kudy chovatelé dávají gorilám dobroty. Zatím se ale drží své vyzkoušené trasy a mimo ni se mámy nepouští.

Malý pásovec je jako pomeranč, ale dosud je s mámou ukrytý v budce. Vypadá to, že kromě mateřského mléka si už pochutnává i na pevné stravě, protože jsme museli zvýšit dávku – miska je vždy jako vymetená.
Také malé guerézy prospívají, už i ta mladší hezky tmavne a opatrně se pouští mámy. Pod dohledem všech dospělých trénují mláďata pohyb po větvích. Vlastně ne všech dospělých, protože otec se na péči o potomky nijak nepodílí a zachovává si k nim přísně neutrální vztah.

16. 8. 2010

Včera večer a v noci se Prahou přehnala prudká bouřka s krupobitím a přívalovým deštěm. Gorily byly doma a ve výběhu k žádným škodám nedošlo. Byli jsme ale zvědaví na guerézy. Zatímco sameček spí v pohodlí domečku, holky (i s mláďaty) dávají přednost pobytu na čerstvém vzduchu. Bylo tomu tak i nyní - přečkaly to boží dopuštění na svém milovaném stromě, zjevně bez úhony.

Starší mládě má již tmavý obličej a začínají mu prosvítat tmavé chlupy i na těle. Pouští se mámy a hopsá kolem ní. Mladší mládě má tmavé skvrnky nad očima a ztmavla mu ouška.

14. 8. 2010

Kiburi udělal první čtyři krůčky! Zřejmě ho inspirovala sladká chuť banánu, který před několika dny ochutnal díky Kambě. Ovšem Kijivu svého synka nepřinese při krmení (na rozdíl od tetičky Kamby) až k mřížovým dveřím, ale zůstane kousek opodál.

A navíc mu máma ze svého přídělu nic nedá. Proto se zřejmě Kiburi rozhodl, že si dobrotu opět dopřeje, a vydal se vrávoravě až k mříži. Dostal rozmačkaný banán, který mu dáváme na prstu a strčíme mu ho až do tlamičky (kousky plive). Jindy jsme zkusili přesnídávku a tu také nadšeně olizuje. Je pak celý zapatlaný, ale ostatní ho ochotně olizují.

12. 8. 2010

S gorilami (a ostatně se zvířaty vůbec) se člověk nenudí. Dokazuje to i pozorování, které popsala paní Dagmar Brancikova na Facebooku: "Dnes dopoledne Shinda opět dokázala, že je dáma, která miluje adrenalin. Skočila shora ze zídky vlevo od vyhlídkového "balkonu" za elektrické ohradníky. Pak asi 15 minut nebyla vidět, ale rodina ji mírně znepokojeně nahoře sledovala pohledem. Kamba na parkosu se bušila v prsa, jakoby chtěla zavolat pomoc, Kijivu s Kiburim, za ní Moja a Tatu popocházeli nahoře po svahu, dívali se dolů dozadu, kam není vidět a žasli, co to zase ta teta Shi provádí. Asi po 20 minutách Shinda vyšplhala na ten největší strom naproti vyhlídce a mohutným skokem přes dráty se vrátila k okouzlené rodině. Kutálela se skoro až do potůčku a očividně jí toto dobrodružství přineslo velké uspokojení."

Pro nezasvěcené nutno podotknout, že výběh goril je rozdělen elektrickým ohradníkem na část expoziční a část, kam návštěvník nevidí, a proto nechceme, aby tam gorily chodily. Čas od času nicméně některá z nich najde řešeni, jak se do "zakázané" části podívat. Ale stále ještě zůstává za čtyři metry vysokou zdí.