Postupně založila Soukromý klub přátel Statku Radosti. Tohle místo poskytuje domov hospodářským zvířatům, která pocházejí z nevyhovujících podmínek. Snaží se propagovat etický a ekologický kodex způsobu života bez krutosti a nutnosti využívání živočišných produktů. Víc informací včetně transparentního účtu najdete na facebookových stránkách Statku Radosti.
Domeček, brána, zahrádka, domeček, brána, zahrádka, škola, domeček, zahrádka... V obci Velim svítí opravené fasády, na předzahrádkách se slunce opírá do upravených záhonů. Zastavíme před zdí, která sice nezáří novým nátěrem, ale teče po ní břečťan. Dřevěná vrata jsou velká, i když na první pohled působí nenápadně.
Nevím, co přesně jsem čekala. Možná poutací cedule, nápisy, humorné ukazatele, rozesmátá prasátka na dveřích. Místo toho jen dřevěná brána a břečťan. A ticho. Na první pohled bych asi za těmihle vraty nehledala Statek Radosti.
„Dobrý den!“ Vrata se otevřou a za nimi se objeví další překvapení. Měla vyjít paní krev a mlíko se slámou ve vlasech nebo alespoň pořádná eko žena v batikovaném oblečení. To jsou ty stereotypy! Jenže v bráně stojí Claudia Cardinalová v blond provedení. Fakt.
„Dala jsem si záležet. Takhle normálně na statku nechodím,“ odpovídá Klára Netušilová se smíchem a mizí v domku, který je součástí statku. Tedy té části, v níž bydlí lidi. „Pojďte dál, je tu příjemně!“ Z rozpálené verandy se ocitneme v chladu, který umějí vydávat jen poctivé kamenné zdi. Dáme si kafe. Se sójovým mlékem. Nebo rýžovým. Kravským rozhodně ne, tady se mléko nepije. I když tomu vždycky tak nebylo.
Venku nás zase oslní slunce. Rozhlížím se po poměrně rozlehlém statku, který vypadá jako ze starých dob. Čerstvě zelený trávník, studna, dřevěná ohrada, pár ovocných stromů… a u ohrady hliněný džber se žlutými květinami.
„Pro ty jsem lezla do kukuřičnýho pole!“ volá Klára a míří k dřevěnému hrazení, zpoza nějž nás zvědavě pozorují kráva, ovce, dvě kozy a hejno hus. Když říkám zvědavě, myslím tím, že jsou všichni opravdu nalepení na ohradě a nemůžou se dočkat, až se otevře.
To je naše Rozárka
Na našem území se zatím prochází jen jedna slepice. Ani ona se nechová jako... slepice. První, co mě napadne, že byla nejspíš v předchozím životě pes. Nebojácně pochoduje kolem a pozoruje, kdo to přijel na návštěvu. Kdyby mohla, tak vesele štěkne.
Klára se slepicí Koky, která má za parťáky psy.
„To je Koky. Je ochočená.“
„Aha...“
„Nechá se i pohladit?“
„No jasně, mazlí se ráda, viď?“
Klára čapne Koky do ruky. „Musíte hned, rychle, nemají rádi, když se kolem nich chodí opatrně, pak nevědí, co čekat.“ Poprvé v životě hladím slepici. Peří má jemné a hladké jako hedvábí.
„Tak pojďte!“ Klára otevře dřevěné hrazení. Kráva, kozy a ovce o malý kousek ustoupí, ale jakmile vejdeme, nahrnou se k nám. Konečně!
Nevím, jestli se k vám někdy hrnula kráva, ale není to úplně bezstarostný pocit. Obezřetně se vyhýbám jejím rohům, velké hlavě i tělu, ale jde to dost těžko, protože tahle kráva se chce prostě mazlit.
„Pojď sem, dáš mi pusinku?“
Rozárka přilípne čumák na Klářinu tvář.
„To je naše Rozárka.“
„Ahoj, Rózo,“ pozdravím novou kamarádku a podrbu ji mezi rohy. Rozárka spokojeně zafuní a dloubne do mě svojí krásnou, ale opravdu velkou hlavou.
U nohou se mi zatím tlačí dvě kozy, česká bílá bezrohá Mína, burská Nuny, a taky ovce Peggy. Otírají se o mě hlavami a vděčně se nechají drbat za ušima. Začínám si připadat jako v nějaké pohádce, v níž se všechna zvířata začala chovat jako psi.
Jediný, kdo se drží v nějaké jakžtakž uctivé vzdálenosti, je hejno hus. Se vztyčenými krky pochodují po dvoře a kontrolují, co se tu děje. Mezi bílými vyniká tmavá landeská husa. Francouzské plemeno, ze kterého se dělá vyhlášená husí paštika. Což se téhle nikdy nestane.
„Nejlepší hlídací četa,“ kývne k nim Klára. „Jakmile se objeví něco nového, něco se pohne, začnou kejhat. Každý pes se dá uplatit, tyhle hlídačky ne.“ Husy to potvrdí kejháním, načechrají peří a posunou se zase o kousek dál, aby na nás dobře viděly.
Ty seš ale slepice!
Dojdeme k vratům do stodoly, za níž je vstup do zadní části dvora. Rozárka se tam hrne s námi, protože jsme přece jedna parta, ale je rychlejší a vchod zatarasí svým krásným velkým pozadím. Jak se dělá na krávu? „Ustup!“ „Rózo! Uhni!“ postrčí ji Klára, Rozárka zacouvá a začne se věnovat hromadě sena.
A před námi se otevře zadní část statku, kde se mezi ovocnými stromy pasou dva koně. Jejich území je tady, protože si jinak dovolují na ostatní. Zatímco poník Míša by nejradši vládl celému statku, neboť byl nejspíš v minulém životě minimálně lev, kůň Cloy není úplný hrdina. Při pohledu na letící igelitku se ho zmocňují stejné pocity jako mě, když jsem poprvé viděla Záhadu Blair Witch.
Společně s Rozárkou, Peggy, Mínou a Nuny se vracíme na jejich dvorek, kam mezitím dorazilo i hejno slepic. Před slepicemi sebevědomě kráčí kohout Pepin junior. Hrdě vede svých devatenáct slepic. Těžko říct, kolika se vlastně kohouti dožívají, protože užitková zvířata se prostě zužitkují dřív, než by zestárla. Každopádně jeho tátovi Pepinovi bylo loni šestnáct let.
Chybí jen Koky, kterou ostatní slepice nepřijaly, a tak se rozhodla žít se psy na verandě. Bůh ví, co jim udělala, ale jak vysvětluje Klára, zatímco samci si všechno vyřeší hned, slepice to prostě mají na dlouhou dobu. Psi nebyli proti. Dokonce ji nechali, aby si v psím pelechu udělala hnízdo, když se tajně rozhodla založit rodinku.
Ano. Každý příběh tady trochu připomíná nějakou pohádku od Karla Čapka. Každé zvíře má svůj osud, svoji povahu. I kohout Pepin junior, který důležitě slepicím ukazuje, co kde objevil, ale tajně se nechá pomazlit.
Rozárka, která občas vleze až do obýváku, koza Mína, která se řídí životní filozofií „tohle jsme ještě nesežraly a jak bychom se k tomu mohly dostat“, ale občas se tváří jako místní psycholog, když s vážnou tváří naslouchá ostatním. Husy, které je radost pozorovat, když vyhlásí koupací den a hrnou se do vany na dvoře. Nebo kačer Filip, který se zase radši kamarádí se slepicemi, protože husám nebyl dost dobrý.
Zvíře není jídlo
Procházíme dvorem a Klára popisuje svůj denní rytmus života na Statku Radosti. Když je hezky, snídá se venku voda, seno, káva. Pak se vyráží do výběhů. Přes den vykydat, přichystat večeři, pravidelné návštěvy kováře, veterináře, očkování, odčervení...
Vypadá to idylicky, ale obstarat 43 zvířat a zároveň na to někde brát peníze dá práci. Budík má Klára nařízený na 00:00. Ve dvě ráno už nakládá auto čerstvým chlebem, který ráno rozváží, v 11:00 jí pracovní doba končí. Tedy ta v práci.
Do civilizace vyjíždí výjimečně. A když na to přijde, má na to ve skříni vyčleněná tři ramínka. „Jakmile se do nich oblíknu, křičím: Nechodit ke mně, pozor, čistý člověk!“
Vždycky snila o tom, že se odstěhuje z města. Že najde klidné místo, kde bude žít s koněm, pejsky uprostřed přírody. Taková ta krásná idylická představa. Pořídila si koníka i psy a v roce 2005 se odstěhovala sem, na patnáct let opuštěný statek do Velimi.
Rozhodně neměla v plánu zaplnit statek dalšími zvířaty. Ale na vesnici se to tak nějak vyvinulo samo. Nebyl to žádný dramatický náraz, spíš postupné pochopení toho, že zvířata se na vesnicích bohužel chovají čistě proto, aby dávala užitek. Nic víc, nic míň. Pes je od toho, aby hlídal, kráva, aby dávala mléko. Když Klára dostala nabídku krmit telata ve velkochovu, přišlo jí to jako dobrá brigáda. Starat se o malé kravičky, to musí být přece krásná práce.
Ale ve velkochovu, jak sama říká, se probrala do reality. Nechápala, proč se lidi k empatickému zvířeti chovají jen jako k užitkovému materiálu, který je třeba co nejvíc vytěžit. Vadilo jí, že na zvířata používají dokonce elektrický bičík, když to není nutné. Že musí stát kráva celý život apaticky na jednom místě bez výběhu, nemá pod sebou ani slámu, je tu jen proto, aby pravidelně dvakrát denně sama vstupovala do robota na dojení, že se narozená telata okamžitě odebírají od matek, protože i tele je tu jen užitkový produkt. Že kráva musí rodit jedno tele za druhým, aby dávala mléko, a v devíti letech za všechnu tu práci odchází zhuntovaná na jatka.
Tady potkala Rozárku, desetidenní tele, které mělo kvůli defektu předních nohou skončit na porážce. „Řekla jsem, že ji chci. Měla jsem tehdy registrované hospodářství, takže jsem si ji mohla za pět set korun odvést domů.“ Od té doby je Rozárka tady.
Koně se na ni moc přátelsky netvářili, ale Klára jí poctivě masírovala nohy a za čtrnáct dní by nikdo nepoznal, že měla nějaký problém. Dneska je Rozárce pět let a můžu jen potvrdit, že je to krásná, elegantní dáma s trochu infantilním chováním. Prostě opravdová veselá kráva.
A Rozárkou to všechno začalo. Brzy k ní přibyla prasnice Blaženka, kterou vyfasoval tehdejší Klářin přítel jako honorář v naturáliích. Ze selete se stal mazlík a sníst ji tady nikdo nedokázal, naopak přispěla k tomu, že se z Kláry stala postupně vegetariánka a veganka. Umírněná vegetariánka a veganka. Žádné extrémy.
„Kdyby byla ve velkochovu, měla by teď už třetí tele.“ Hladíme Rozárku po hlavě. Ta si radostně poskočí a odežene pár much. Vypadá pořád jako mládě. Možná je to i tím, že pod sebou nevláčí vemeno plné mléka. Protože Rozárka mléko dávat nebude. Rozárka tu není pro užitek, ale pro radost, tady je zvíře kamarád, a ne jídlo.
Hele, slunce!
Zní to jako rozmar praštěné hipísačky, jenže Klára jako praštěná hipísačka nevypadá ani nemluví. Kdysi chtěla jen klid na venkově. Že je z jejího statku útočiště i přestupní stanice pro zvířata, která potřebovala pomoc, prostě nastalo samo.
Koza Mína se tady ocitla, když její majitelé přišli o dům v exekuci, ovce Peggy byla už příliš stará na chov a šla by do salámu na rozdíl od kozy Nuny, která se nehodí od narození ani na chov, ani na maso. Slepice odkoupila Klára z velkochovu. Přišly sem jako vynesené – opelichané, vyčerpané, v životě neviděly slunce, protože byly zvyklé 24 hodin denně trávit v klecích. Trvalo, než se daly dohromady. A stálo prý za to je pozorovat, jak fascinovaně zírají na slunce nebo na kruhy ve vodě, které se vytvořily, když do ní klovly zobákem.
Adámka, slepého kocoura, našli sraženého autem v Praze na silnici. Občas sem dokonce zvířata padají sama, jako třeba holubí mládě, které upustila poštolka. To všechno hlídá psí četa Bára, Lolka, Píďa, Čiko a Alí.
Rozhlížím se kolem. Úplný luxus to není, ale statek působí udržovaně tak, aby sloužil tomu, čemu má. „Peníze na renovace nemám, ale snažím se být soběstačná, topím dřevem, vodu mám ze studny. Až nastane konec světa, ani to nepoznám.“
Někdy přijedou spřátelení brigádníci i návštěvy jen tak, aby si městské děti mohly pohladit Rozárku nebo prohánět slepice, které jsou nejoblíbenější atrakce.
Provoz statku stojí ročně přes 70 000 korun. Na facebookových stránkách má Klára transparentní účet, ale rozhodně neplánuje vytvořit ze Statku Radosti komerční projekt. Nejen pro místní je to mimoňka, vždyť má dvůr plný zvířat, která nedávají žádný užitek ani peníze. V dnešní době jasná známka pomatení mysli.
Víte, co jíte?
„Jaké je to tady v zimě?“
„V zimě hrozný. Ale to je daň za léto, to je tady ráj, a za to, že můžu dělat to, co chci.“
Není extremistka, ale chtěla by jakkoli přispět k tomu, aby se změnil systém velkochovu, podmínky, ve kterých zvířata žijí, systém, kdy je tele jen vedlejší produkt na zpracování. Aby se lidi chovali ke zvířatům s úctou. Aby pochopili, že zvířata cítí lásku a je jedno, jestli je to kráva, nebo pes. A aby se trochu zajímali o to, co jedí, co kupují a svojí volbou podporují.
Klára je jiná. I plány má jiné než většina ostatních. „Chci si pořídit koníka od hříběte, abychom spolu mohli zestárnout,“ odpoví okamžitě, když se ptám, jak to vidí. O zvířata a statek se chce starat do té doby, dokud na to bude stačit.
„Musí to být hrozná dřina. Nikam asi moc nemůžete.“
„Ano, farmáři moc slovo dovolená neznají.“
„Nechybí vám to?“
„Na hrady a zámky začnu jezdit, až tady na to nebudu stačit. Budu veselá důchodkyně.“
„Takže jste tady šťastná.“
„Ano. Pokud člověku vyhovuje tenhle styl života a tahle práce, můžu jen doporučit!“
Když odcházíme, na dvoře Statku Radosti se to jen tetelí. Psi běhají kolem, kozy využívají poslední příležitost k podrbání, husy kejhají a Rozárka se okamžitě vrhne na žluté kytky v hliněném džbánu. Kytice mizí v její tlamě. „Koukala jsi na ně už od rána, viď?“ Ať si dá. To čekání stálo za to.
