Stejně jako výchova dítěte stojí péče o osobnost malého psa spoustu času. Chováním všech živočichů se dokonce zabývá i věda etologie. Znalost alespoň základních faktů pomůže majiteli psa pochopit, proč se jeho miláček v dané situaci chová zrovna takhle. Když porozumí důvodům, i výchova bude o trochu jednodušší.
Chování dělíme u psů (i lidí) na vrozené a naučené. To první se dědí po předcích a souvisí se snahou o udržení rodu, tedy předávání genů potomstvu. Dobrý rodič je schopný zabezpečit několik zásadních potřeb. Umí obstarat potravu, aby zajistil základní životní funkce, umí se bránit, aby přežil. Vychází odpovídajícím způsobem s jedinci svého druhu a musí být schopen reprodukce. Z uvedeného vyplývají základní okruhy chování, kterých je možné využít při výchově psa. Ty žádoucí podporujeme, nežádoucí tlumíme.
Kdy je ten správný čas na výchovu?
Pro získávání informací a učení je velmi důležité období rané socializace. Probíhá zhruba ve věku 5-12 týdnů. Pes si začíná uvědomovat hierarchii smečky, učí se poslouchat jejího vůdce a vycházet s ostatními členy. Zkouší komunikovat a získává základní informace o prostředí, v kterém žije. Nové poznatky snadno zpracovává a čím větší množství zkušeností v tomto období získá, tím lépe se s ním bude pracovat v dospělosti.
Někteří lidé si myslí, že práce se psem mladším než čtyři měsíce nemá smysl. Na klasický výcvik je ještě brzy a zaobírat se potřebami a zájmy malého štěněte je z jejich pohledu ztráta času. Ti zkušenější vědí, že je velkou chybou promeškat čas, kdy se leccos zvládá jednoduše a kdy se vrozený vzorec chování snadno ovlivní.
Pro štěně znamená přechod k novému majiteli náročné období. Všechno se pro něj mění. Způsob krmení, nová smečka i ztracená jistota, kterou mu poskytovala matka. Někdy je sice vtipné sledovat, jak se malý pes snaží prosadit, ale každý majitel by mu měl včas dát najevo, kdo je tady pánem. Ušetří to do budoucna mnoho problémů. I přílišná starostlivost ale škodí. Venku by se mělo štěně naučit, jak najít pána, a vůbec to, že ho hledat má.
Pozor na kousáníOd narození dává fena štěněti najevo, že kousat neznamená ubližovat. V tom by měl pokračovat i majitel. Ten, kdo chodí s poškrábanýma rukama a výmluvou: "Máme malé štěně," vystavuje se nepříjemnostem vzniklým o několik měsíců později. Z takového psa totiž může vyrůst nepříjemný a těžko ovladatelný společník. |
Co dělá pes instinktivně
Lovecké chování
"Chci něco dostihnout, chci něco ulovit, mám hlad. Hledám zvěř, honím aport, dovedu ‚vyčenichat‘ pamlsek."
Hlavně u loveckých psů je velmi důležité, jak lovecké chování a zájem o zvěř dovedete povzbudit. Umožněte psovi kontakt s pachem zvěře i se zvěří samotnou. Zkušeností se nejvíc naučí. Dobře zvažte, za co psa pochválíte, zač ho budete trestat a hlavně v jakém věku to uděláte.
Teritoriální chování
"Chráním nejen sebe, ale i své teritorium."
U vlků se za teritorium považuje doupě, jeho okolí a revír. Teritorium, které chrání pes, je menší. Spadá do něj jen doupě a jeho okolí. Teritoriální chování se může projevovat kladně tím, že pes chrání náš (svůj) pozemek. Všeho ale s mírou. Problém nastává, když pes své doupě/boudu chrání tak, že pokouše včetně svého majitele každého, kdo se k ní přiblíží.
Obranné chování
"Mám-li přežít, musím se umět bránit. Někdy uteču, někdy je nejlepší obranou útok."
Leckdo si myslí, že obranné chování pes dnes skoro nepotřebuje. Opak je pravdou. Nebezpečí však nepředstavují dřívější predátoři, ale spíš jedinci stejného druhu, tedy ostatní (špatně socializovaní) psi. Smutné je, že se řada psů musí bránit i před člověkem.
Sociální chování
"Jsem součástí smečky, budu jejím vůdcem, či slušně se chovajícím členem? A dokáže mi vůdce smečky určit správné místo ve smečce?"
Sociální oblast se netýká jen společenských psů, jak si mnoho lidí myslí. Schopnost nekonfliktně zaujmout své místo ve společnosti lidí a psů je např. nesmírně důležitá u jedinců používaných na honech. Určitě znáte alespoň jednu historku o tom, jaké problémy vyvolává nezvládnutý pes, který má větší zájem o rvačky s ostatními psy než o přinášení zvěře.
Sexuální chování
"Potomstvo je nutné a udělám vše, abych ho měl či měla. Budu hledat silného partnera nebo partnera hodně odlišného, aby se zachovala potřebná variabilita vloh."
Právě tady někde najdete důvod, pro který superušlechtilá šampionka odmítá psa svého plemene, ale je ochotná spustit se s nejšpinavějším křížencem z okolí.
Vrozené chování vzniká na základě zkušenosti předků, někdy se proto hodí používat termín "vzorec" nebo instinktivní chování. Dobrým příkladem je malé štěně, které má dojem, že nad ním letí velký pták, a proto se přikrčí (velký pták = dravec = smrtelné nebezpečí = dělám se neviditelným).
Platí to nejen u divoce žijících zvířat, ale i v případě pudlíčka, jehož rodiče a prarodiče v životě dravce nepotkali.
Co se pes naučil a jak to využívá?
Do této kategorie patří chování, které reaguje na zážitky a zkušenosti, které pes prodělal. Zkušenost může být kladná i záporná, podle toho, co se od psa do budoucnosti očekává. Následující situace dobře tento problém ilustruje.
Záleží na reakci majiteleŠtěně začíná projevovat teritoriální chování a výrazně dává najevo nesouhlas s cizím člověkem na vlastní zahradě. + Ze štěněte má vyrůst hlídací pes, a pán ho tedy za nesouhlasnou reakci chválí a odměňuje a teritoriální chování v něm podporuje. - Jedná-li se o zahradu, kterou bude navštěvovat velké množství dětských kamarádů, dává pán najevo nesouhlas s reakcemi psa a teritoriální chování v něm potlačuje. |
Do kategorie naučeného chování samozřejmě patří výcvik psa. I ten, kdo se nechce etologií psa příliš do hloubky zabývat, by měl rozdíly mezi vrozeným a naučeným chováním znát.
Dědictví po rodičích nezahrnuje jen výše uvedené základní okruhy chování. Patří sem také samotné zaměření plemene (pastevecké, lovecké, společenské) a individuální vlohy, které svým potomkům předávají chovní psi a chovné feny. O tom, jakým způsobem a zda vůbec se zděděné vlohy projeví, rozhoduje prostředí, v kterém pes žije, a také to, kolik informací a zkušeností může získat.
