To je dáno zřejmě tradicí, která je ostatním obyvatelstvem tolerována. Není možné si u nás představit, že by místní zemědělec zabral polovinu vozovky proto, aby si usušil úrodu, se kterou pak po zbytek roku bude krmit svůj dobytek.
Dělba práce. Přímo na silnici se vyloupávají klasy a následně se zrna suší.
Sklizené klasy kukuřice se vyloupají a jednotlivá zrna se v nízké vrstvě rozprostřou po vozovce. Jde o to, aby se snížila vlhkost zrn, která po sklizni dosahuje kolem 30 %. Aby kukuřice při skladování neplesnivěla, je třeba snížit vlhkost alespoň na 15 %.
U nás to funguje jinak. Zemědělci využívají průmyslové sušičky, buď si nechají kukuřici na usušit na zakázku, anebo si koupí vlastní sušičku. Obě varianty však zatěžují rozpočet. Specializované sušárny nabízejí ceny kolem 40–50 korun za tunu a procento vysušení. Hezky se to jmenuje „tunoprocento“.
Současná cena tuny kukuřice se pohybuje kolem čtyř tisíc korun, z čehož zhruba pětinu představují náklady na sušení, nemluvě o nákladech na převoz. Čínský přístup je tak zajímavou ukázkou, jak tradiční přístup k úrodě může ukázat cestu ke snížení nákladů.
V hobby sféře zajímá sušení kukuřice hlavně rybáře, kteří ji používají jako návnadu. V praxi se doporučuje nejdříve sušit celé klasy někde na půdě a pak mechanicky vydrolit jednotlivá zrna a skladovat na suchém místě.
