Tasmánští čerti se po třech tisíciletích vracejí do Austrálie. Přežijí?

Masožravý vačnatec, jehož nejspíše znáte pod názvem tasmánský čert, zmizel z kontinentální Austrálie zhruba před třemi tisíci lety. Dnes je ochranáři vracejí do přírodní rezervace poblíž Sydney a věří, že nejenže přežijí, ale přispějí k přirozené rovnováze ekosystému. Letos v březnu a v září tam vypustili 26 zvířat.

Zvuky, které vydávají ďábli medvědovití nejen nad kusy syrového krvavého masa, ale i v komunikaci mezi sebou, nenechají nikoho na pochybách, proč se jim v Austrálii začalo říkat čerti či Belzebubova štěňata. Na kořist se navíc vrhají s neuvěřitelnou dravostí a lačností.

Vědci se domnívají, že z divoké přírody pevninské Austrálie vymizel tento podivuhodný vačnatec pravděpodobně kvůli psům dingo a původním obyvatelům, pro něž byli ďábli součástí jídelníčku, a devastujícímu suchu. Útočištěm se pro ně stala ostrovní Tasmánie při jižním pobřeží Austrálie.

Nyní se podle agentury AP díky třem ochranářským organizacím do australské přírody ďábli vracejí. Už v březnu ochránci přírody vypustili do oplocené rezervace národního parku Barrington Tops severně od Sydney patnáct tasmánských čertů. Protože se jim dařilo, v září k nim podle BBC přibylo dalších jedenáct zvířat. 

Patronem projektu se stali herci a současně manželé Elsa Patakyová a Chris Hemsworth. V následujících dvou letech mají tři ochranářské organizace, které se na projektu podílejí, v plánu vypustit dalších 40 ďáblů, po dvaceti každý rok.

Do národního parku Barrington Tops na jihovýchodě Austrálie vypustili letos v řeznu a září dohromady 26 tasmánských čertů neboli ďáblů medvědovitých. (10. září 2020)

Zatím je tedy v rezervaci vypuštěno 26 ďáblů a ochranáři odchovávají další mláďata, která by měla být vypuštěna v dalších letech. V rezervaci nejsou žádní predátoři, což šanci na přežití vypuštěných zvířat zvyšuje.

Potravu a vodu si ovšem tasmánští čerti musí v rezervaci obstarat především sami. Ochránci přírody doufají, že to je důležitý krok k plnému návratu tasmánských čertů do volné přírody kontinentální Austrálie.

Ani na Tasmánii ovšem ďábli nemají vyhráno. Jejich počty od 90. let minulého století dramaticky klesaly kvůli nakažlivé formě rakoviny obličeje. Objevila se v roce 1996 a rozšířilo ji údajně jedno jediné zvíře.

Obličejové nádory v oblasti tlamy znemožnily postiženým zvířatům přijímat potravu, takže hynula hlady. Populaci ďáblů na Tasmánii zdecimovala tato choroba ze zhruba 140 tisíc na pouhých 20 tisíc zvířat. Proto také Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje tasmánské čerty za ohrožený druh.

V Austrálii jsou chráněni od roku 1941 a ochránci zvířat se léta snaží zvýšit jejich počet. Tasmánští čerti totiž v australské přírodě plní nezastupitelnou roli predátorů, kteří udržují v rovnováze počty invazivních druhů, jako jsou lišky nebo volně žijící kočky, a tím chrání menší zvířecí druhy a biodiverzitu.

Za čerty nemusíte do Austrálie ani na Tasmánii

Tasmánské čerty se podařilo přímo z Tasmánie získat i pražské zoo, jako teprve druhé zoologické zahradě v Evropě. Čtveřice je pojmenovaná po koření, a to po anýzu, bobkovém listu, škumpě a muškátovém oříšku. 

V Darwinově kráteru v Zoo Praha se ďábli medvědovití rychle zabydleli. Snad se jim totéž povede v Austrálii, kde jich letos bylo 26 vypuštěno do rezervace ve volné přírodě.

Do Prahy přicestovala v prosinci loňského roku, rychle se zabydlela v novém pavilonu s názvem Darwinův kráter, návštěvníci si je ale vzhledem k uzavření zoo na jaře a i teď v říjnu, zatím moc neužili.

Uzavřená Zoo Praha rozjela kanál Krátce ze zoo

Po uzavření zoologických zahrad v pátek 9. října 2020 Zoo Praha opět rozjela YouTube kanál Krátce ze zoo, kde najdete řadu videí právě s tasmánskými čerty. Dokonce i ze zákulisí, kam byste se jako návštěvníci ani nedostali. 

Chovatelé se nicméně snaží zprostředkovat příznivcům Zoo Praha kontakt nejen se svými vzácnými svěřenci z Tasmánie alespoň prostřednictvím videí. Svůj výběh, který dokonale imituje jejich přirozené prostředí, si totiž všichni čtyři černí vačnatci s bílými znaky úžasně užívají.

Podle jejich chovatelů vůbec nejde prvoplánově o čistě krvelačná stvoření. „Jak jsem je měl zatím možnost za necelý rok poznat, jsou to velice citlivá zvířata. Člověk musí pečlivě promýšlet každý krok, který udělá. Navíc je každé jednotlivé zvíře naprostá individualita,“ prozrazuje první zkušenosti s těmito vzácnými zvířaty chovatel David Vala.

Na snímku chovatel David Vala při krmení ďáblů medvědovitých z ruky.

A upřesňuje: „Nutmeg je zvídavá a společenská, Aniseed je naopak velká individualistka, v hnízdě spí zásadně sama. Samec Sumac nemá rád nové věci a je schopný se při každé nové situaci sesypat a pak se dává dlouho dohromady. Laurel, tedy paní Bobková, je zase naprosto svá, nenechá se strhnout ostatními, nicméně není to takový solitér jako Aniseed.“

Na krmení to jako správní masožravci nejsou nijak náročná zvířata, je ovšem nutné s nimi hodně pracovat. Chovatelé se je nejen sledováním prostřednictvím kamer snaží co nejlépe poznat a porozumět jejich chování, vyjadřovanému nejrůznějšími zvuky a pohyby. Krmí je dokonce z ruky, aby měli neustále pod dohledem jejich zdravotní stav a měli možnost s nimi manipulovat v rámci každotýdenních veterinárních kontrol a vážení.  

A jak chovatelé jednotlivá zvířata poznají? Podle unikátních bílých znaků.