Začíná to poražením stromu, poté je nutné kmen nařezat a dopravit domů. Naporcovat na podstatně menší kousky, takové, které bude možné rozštípat. Finálně připravená polínka někam naskládat k proschnutí a konečně je po čase donést domů a na závěr s nimi přiložit.
Vizuální i tepelná kulisa
Teprve tehdy přichází pocit zadostiučinění vycházející i z toho, že topit dřevem je nejen ekologické, ale hlavně mnohem levnější než elektřinou, plynem či fosilními palivy. Přitom je dobré vědět, jak které dřevo hoří, která polínka se hodí na plnohodnotné topení, zatímco jiná vytvoří spíš nezapomenutelnou atmosféru, když budou plápolat v krbu a současně přitom „zvukomalebně“ praskat.
I proto se dřevo dělí na to palivové – měkké a pak tvrdé. Do prvního skupiny patří hlavně smrk, borovice, jedle, lípa, olše, osika a mnohé další. Nejoblíbenější a nejrozšířenější je pochopitelně smrk, který dosahuje vysoké výhřevnosti a podstatně méně kouří než třeba silicemi a smůlou nasycený modřín.
Tvrdé palivové dřevo, pod které spadá dub, buk, jasan, habr či akát, je zvlášť vhodné na topení v kachlových kamnech či v krbu. Je-li dobře vysušené, zajistí stabilní hoření a vytvoří vysoce žhavé uhlíky s intenzivním, stejnosměrným žárem.
Největší výhřevnosti dosahují polínka z buku či dubu, která se však díky tvrdosti a váze nelehko zpracovávají a připravují. Zato pak hoří pomalu klidným plamenem.
Dubové dřevo zvládá dobře vlhkost a je tak vhodné k dlouhodobému skladování. Nejdéle však vydrží hořet kvalitní habrové dřevo. Pak je tu pochopitelně bříza, která se zvlášť hodí do otevřeného krbu. To proto, že nevystřeluje žádné žhavé uhlíky.
Dva roky jako na vojně
Základem správného a ekonomického topení je vždy dostatečně vysušené dřevo s vlhkostí nižší než 20 %. Pak dobře hoří, více hřeje a produkuje méně emisí.
Polínka ale musí do svého ideálního stavu „vyzrát“, a to nejlépe ve správně postaveném a větraném dřevníku. Tam by měla takto odpočívat po dobu nejméně dvou sezon. Vidět to není, ale z jediného m3 palivového dřeva se může odpařit až 200 l vody.
„Kdo topí dřevem a sám si ho připravuje, ten se ohřeje hned několikrát,“ praví staré rčení. Pokud pro vás není práce se dřevem ojedinělá, pak právě nyní nabízí většina prodejců na náčiní slevy.
Pokud je dřevník postavený venku, měla by být polínka uložená třeba na paletách či prknech. Jednoduše tak, aby se nedotýkala země a „netahala“ z ní vodu. Dostatek prostoru by měl být i mezi vlastními sloupci naskládaných polen, tak aby mezi nimi volně proudil vzduch.
Dřevník by měl být ideálně co nejblíže topeništi na tzv. osluněném místě, neboť ve stinném a vlhkém prostoru by mohla polena časem začít hnít. Často se dnes o dřevu mluví jako o biomase, jež se také odborně rozděluje na suchou a mokrou. Suchá je vše, co hoří – dřevo, štěpky, dřevěné brikety či peletky z pilin, mokrá nehoří a využívá se v bioplynových stanicích.
Na zpracování přivezeného dřeva, ať už z vlastní zahrady či toho koupeného třeba z polomů v lese, je pochopitelně třeba příslušné nářadí. Pokud se pustíte sami do jeho přípravy, budete potřebovat nejen přívěsný vozík na odvoz, ale pochopitelně i motorovou pilu, sekery a další. Tehdy je třeba se zamyslet, zda se vyplatí si podobnou techniku zakoupit, nebo třeba jen jednorázově vypůjčit.
Královny podzimních zahrad
K těžbě dřeva jsou zapotřebí hlavně motorové pily a sekery, jeho zpracování pak vyžaduje další techniku. Při řezání přijdou vhod pily kolébkové – zvláštní varianta oblíbených cirkulárek, se kterými je zkracování kulatiny na jednotlivá polena v zásadě bezpečnější a rychlejší než pily řetězové. Vidiový kotouč je totiž během celé doby řezu zakryt ochranným krytem.
Pro pily manuální to bude chtít i nějaké kozy a různě důvtipně řešené stojany. Přímo do lesa se nejvíce hodí benzínové motorové pily, protože mají dostatečný výkon a jsou nezávislé na zdroji. Profesionální, které jsou konstruovány pro každodenní práci a mají opravdu dlouhé lišty, však nechte dřevařům.
Taková „fikejzka“ (pila s velmi dlouhou lištou) sice vypadá majestátněji, ale víc práce s ní neuděláte. Navíc hrozí i větší nebezpečí tzv. zpětného vrhu. To když při řezání horní částí špičky vodicí lišty narazíte na překážku a síla točícího se řetězu vymrští pilu směrem vzhůru a dozadu, což u šestikilového přístroje může skončit ramenem vyhozeným z kloubu.
Práci spolehlivě zastane tzv. farmářská třída, naopak pily pouze na občasné použití jsou značené jako hobby. V prvním případě by měla pila mít obsah motoru mezi 40 a 50 cm3 a délku lišty do 45 centimetrů a výkon 1,5–2 kW.
Hobby pila má kubaturu do 40 kubických centimetrů, lištu o délce 35 cm a výkon od od 1,2 kW. Pracujete-li s podobnými nástroji často, oceníte kvalitnější zpracování, jež provází hlavně značkové stroje a projevuje se třeba nižšími vibracemi a snadnější údržbou.
Řetězová pila je nástroj s univerzálním záběrem použití, pomůže při kácení, ořezávání větví, ale nezalekne se ani tesařských prací. Ne nadarmo si jí říká „královna podzimních zahrad.“
Avšak aby dobře řezala, musí mít dobře nabroušený, naolejovaný a správně natažený řetěz. V opačném případě bude práce nejen namáhavá, ale řetěz se může ve dřevě zaseknout. Řetězovou pilu by neměli používat lidé se zabudovaným kardiostimulátorem, neboť vytváří nízké elektromagnetické pole, které může činnost tzv. peacemakeru nepříjemně ovlivnit.
Není sekera jako sekera
Při kácení byste měli mít k dispozici i různé klíny či tzv. kácecí lopatky, které pomáhají k nasměrování podříznutého stromu, případně k jeho obrácení. Názvy klínů – podtínací, dorážecí či štípací pak jasně prozrazují způsoby jejich použití. Při časté práci v lese oceníte i různé obracáky, sapiny a kleště.
Na téměř finální zpracování dřeva je třeba mít také sekeru, ovšem ne ledajakou. Nejvhodnější bude ta tzv. štípací sekera s hmotností okolo 1 kg a délkou topůrka od 45 cm. Na velké špalky budete potřebovat většího a delšího pomocníka – sekeru s hmotností okolo 2,5 kg a délkou topůrka protaženou až na metr.
A pak je zde sekera, které se říká kalač, vhodná ke zpracování těžko štípatelného dřeva. Letitá dřevěná topůrka dnes už běžně nahradila ta z vyztuženého polyamidu s protiskluzovým povrchem rukojeti – jsou navíc lehčí, lépe vyvážené a hlava sekery z nich jen tak nesklouzne. Malá sekyrka přijde vhod na konečné práce, poradí si s půlením kratších slabších polínek, ale je vhodná též na přípravu třísek.
Co s poleny a větvemi
Se zpracováním velkých polen pomohou namísto seker štípačky dřeva. Mohou být horizontální nebo vertikální, s elektrickým či spalovacím robustnějším motorem, jenž pohání hydraulický okruh.
Horizontální mají většinou nižší výkon a jsou určeny k příležitostné práci, vertikální lze používat doslova denně. K rozštěpení polena slouží klín, jenž je součástí výbavy štípače (u některých modelů je navíc čtyřramenný či dokonce šestiramenný) – poleno tak rozdělí hned na několik dílů.
Při zpracování celého stromu se můžete potkat s otázkou, co udělat s kratšími větvemi o menším průměru. Samozřejmě, dají se spálit někde na ohni, ale vhodnějším řešením je jejich zpracování ve štěpkovači. Pozor, štěpkovači, nikoli drtiči větví.
Takto zpracovaná masa se hodí na mulčování či provzdušnění kompostu, i když může posloužit též jako základ pro zátop. Samotné větve je předtím vhodné nechat proschnout už proto, že jejich houževnatá kůra, která je drží pohromadě, obsahuje kvůli pružnosti hodně vody.
Většina strojových pomocníků přichází s možností zpětného chodu, kvůli možnému zaseknutí dřeva uvnitř. Lze v nich nastavovat i přítlak (vzdálenost) ozubeného kola od opěrné desky. Často bývají také opatřeny sběrným vakem či nádobou, ve které lze vzniklou štěpku hned přenášet.
Teď na podzim nabízí většina prodejců na podobné přístroje snížené ceny. Pokud je máte na chalupě kam umístit a naučíte se je používat, pomohou vám snížit náklady na vytápění, které v současnosti stále rostou.
A jestliže čas na zpracování dřeva sami nemáte? Pak se nabízí možnost závozu již naštípaných polen od specializovaných firem.
