Na dnes téměř tříletou tříbarevnou kočku Liu zaútočil na zahradě dravec, když jí byl zhruba rok a půl. Přišla o jednu zadní nohu a její majitelce se zdá, že částečně i o radost ze života. Ven už Lia chodí jen na vodítku, aby ji opět něco neohrozilo, a často bývá doma sama, což jí na náladě nepřidá.
Aby tedy bylo Lie veseleji, rozhodla se studentka Johana, že jí přinese domů kotě z útulku. Nechtěla nic podcenit, tak se v rámci pořadu Kočka není pes poradila s kočičí psycholožkou Klárou Nevečeřalovou, jak na to.
Jak co nejlépe seznámit Liu s novým obyvatelem domu? Může to mít řadu úskalí, a to i přesto, že s kočkami v sousedství Lia vychází dobře.
Klára doporučila oddělit obě kočky alespoň na týden, aby každá měla svůj prostor, kde se cítí bezpečně. Johana by si měla každý den hrát s oběma dostatečně dlouho na to, aby vybily přebytečnou energii, a pak je teprve zkusit seznamovat. Pomalu a opatrně.
Kotě by se seznamovalo rádo a bezelstně, jenže Lia ho opravdu považuje za vetřelce, proto bylo nutné přistoupit k pomalému seznamování přes síť. Tu lze snadno umístit mezi dveře dvou pokojů, každá kočka má tak svoje bezpečné území, přitom druhou cítí a vidí. A oběma postupně přibližujeme misku se žrádlem blíže k zasíťovanému otvoru.
Lia (vlevo) na domácím videu: po seznamování s kotětem zpočátku vůbec netoužila a dávala silně najevo, co si o tom myslí.
Pomalé přibližování mističek se žrádlem k síti mezi dveřmi pokoje, kde je zatím izolováno kotě. To je cesta k postupnému sbližování a seznamování.
Chce to trpělivost a čas, ale kočky si na sebe většinou takto nenásilně zvyknou a setkání tváří v tvář a bez sítě už potom probíhá dobře. Také Lia si za pár dní zvykla a přes síť kotě začala nenápadně okukovat. Doufejme tedy, že dnes už spolu obě kočky nejen kamarádí, ale pořádně se spolu i vyřádí doma i na zahradě.
Jorkšír uštěkaný úplně stejně jako jeho majitelka
Paní Eva žije v Havlíčkově Brodě se svým mužem a dvěma malými fenkami, Ťapkou a Dášenkou. Uštěkané jsou obě, štěkotem reagují na většinu zvukových podnětů z širokého okolí, a ani jedna neposlouchá na povely paničky. Eva cítí, že její výchova není ideální, ale neví si rady.
Rudolfa Desenského je sice Ťapka typický uštěkaný jorkšír, ale pracovat se s ní dá.
Rudolf Desenský má o uštěkané jorkšírce brzy jasno: časté štěkání je dané nejen naturelem těchto psů, ale i chováním majitelky, která pro fenky není zrovna ideální příklad toho, jak by se měly chovat. Při každém štěkání je okřikuje, což ony vnímají tak, že se k jejich štěkání také přidala.
Ruda se domnívá, že by Eva měla přestat svým psům všechno slovně vysvětlovat a začít jednat. „Neměla by Ťapku okřikovat, místo toho ji má začít ovládat přes doteky a otáčení její hlavy k sobě. Tím zmírní nepříjemné štěkání. Zároveň je obě potřeba víc socializovat,“ vysvětluje, že je potřeba psovi dát jasně najevo, že něco dělat nemá, a odvést jeho pozornost k něčemu jinému.
