Kolik lidí má proutkařské schopnosti?
Zhruba třetina, ale každý člověk není stejně citlivý. Já osobně jen poznám, že jsem v oblasti podzemní anomálie. Existují ale i proutkaři, kteří poměrně přesně odhadnou i hloubku, ve které je voda uložena, dokonce i vydatnost budoucího zdroje.
Je to vrozené, nebo se to dá naučit?
Obojí – citlivost se praxí rozvíjí. Postupně získáváte lepší vazbu na přírodní prostředí a na případné anomálie reagujete rychleji a přesněji. Během let jsem potkal řadu proutkařů a často si v duchu říkal: „Oni jsou nějací šiblí.“ Pak jsem si uvědomil, že „šiblý“ jsem i já. Je to zvýšená citlivost, která se projevuje nejen při hledání vody.
Je proutkaření vyčerpávající?
Velmi! Zapojujete psychiku a musíte se opravdu hodně soustředit. Krok za krokem pomalu kráčíte s virgulí v rukou a cítíte, jak vám to odčerpává sílu. Víc než dvě nebo tři hodiny denně se to dělat nedá.
Na jakém principu to funguje?
To zatím přesně nevíme. Když senzibilní člověk vstoupí do prostoru, pod kterým je nějaká geologická anomálie – třeba puklina ve skále – jeho tělo na to zareaguje. Je to vnitřní pocit, takové kopnutí do rukou. Problém je, že nad podzemními anomáliemi dnešními metodami neumíme změřit žádnou energetickou změnu.
RNDr. Vladimír Řezníček(79) 
|
Co virguli uvádí do pohybu?
Dosud neznámá energie, která se nad anomálií vytváří, nebo vaše ruce, které pocítily změnu? Řekl bych, že podnět jde ze mne. Tělo proutkaře vnímá změnu prostředí a ruce podvědomě pohnou proutkem.
Jak jste se k proutkaření vlastně dostal?
V roce 1985 jsme hledali vodu v oblasti tzv. Ramzovského nasunutí v Jeseníkách. Měli jsme tam pár vrtů hlubokých asi 50 metrů o vydatnosti do 5 litrů za sekundu. Tedy nic moc. „Proč to nezkusíš s virgulí?“ povídá mi kolega. Poslechl jsem ho a zjistil, že mi to jde. Vrt, který jsem proutkařením našel, měl vydatnost 60 litrů za sekundu. Od té doby to jinak nedělám. Přitom pro řadu odborníků je to nevědecká metoda. Potřebují mít všechno exaktně potvrzeno a doloženo čísly, a to u proutkaření zatím nejde.
Jak to probíhá technicky?
Z geologických map si nejdřív nastuduji, co je o dané lokalitě známo. Mapy podloží jsou už dnes pro celou republiku v měřítku 1:50 000. Jsou v nich tektonické linie, ze kterých odhadnu, kde by mohly být poruchové zóny – pukliny. Lokalitu, která mne zajímá, pak krůček po krůčku procházím s virgulí. Puklina je nehomogenita v jinak souvislém prostředí. Citlivý člověk je schopen ji odhalit s přesností na metry, což je často klíčové. Většina hornin je totiž nepropustná. Pokud v nich netrefíte zvodnělou puklinu, bude se vám od vrtáku prášit. Stačí ale třeba jen metr vedle a v puklině je vody spousta.
Klasickými metodami takové přesnosti nedosáhnete?
Ne, protože podle mapy tu anomálii tipnu s přesností jen asi padesát až třicet metrů. Pro konečné rozhodnutí, kde začít vrtat, je virgule nezastupitelná. V ideálním případě se poznatky z proutkaření kryjí s geofyzikálním měřením, což vylučuje negativní vrty. Když budu vrtat třeba jen o 5 metrů mimo puklinu, vyhodím spoustu peněz. Pokud se ale trefím, najdu vydatný zdroj hned napoprvé. Pukliny a tektonické zlomy jsou zajímavé i z dalších důvodů.
Třeba?
Z hlubokého podzemí mohou vystupovat ionty. Ty mají nejen léčivý účinek, což se využívá třeba v lázeňství, ale způsobují, že se v takových místech cítíme dobře. Často netušíme proč, dokud se takové místo nezměří virgulí nebo zde neprovedeme nákladný atmogeochemický výzkum. I proto si ostatně naši předkové často stavěli domy v místech, kde si na pastvě opakovaně lehal dobytek.
Jak také hledá vodu geofyzika?K odhalení anomálií v podloží lze použít moderní geofyzikální metody: do země se pouští elektrický proud, a jelikož pukliny mají jinou vodivost než homogenní hornina, odhalí je změna odporu. Znamená to rozvinout síť kabelů a za měření zaplatit až několik set tisíc korun. Proutkaření je rychlé, levné a navíc přesnější: projít s virgulí terén trvá třeba jenom hodinu a mimo ceny virgule (větvičky nebo drátu) a času proutkaře to nic nestojí. |
Co na proutkaření říkají skeptici?
Že je to šarlatánství. Jenže jejich přístup je vlastně taky jen víra – věří, že proutkařství neexistuje. Vylučují princip, o kterém z vlastní zkušenosti vím, že funguje. Využívám metodu, která se mi osvědčila a za kterou jsou konkrétní výsledky. Na základě geologických informací virgulí upřesním výskyt anomálního prostředí vhodného pro podchycení podzemní vody, a tím vylučuji hloubení negativních vrtů. Tato metoda značně omezí náklady na hydrogeologický průzkum. Při celkovém hodnocení perspektivy nalezení vodního zdroje vycházím z existujících přírodních poměrů daného místa. Zejména se jedná o využití geologických map, chod atmosférických srážek v místě v dlouhodobých pozorovacích řadách ČHMÚ a jejich rozložení v ročních obdobích. Vztah obou těchto faktorů má zásadní význam pro posouzení možností doplňování zdrojů podzemní vody.
Kde vám to vyšlo?
Třeba ve Velkých Losinách, kde jsme našli termální pramen Žerotín, základ dnešních lázní. Nebo v lázních Luhačovice, také v Karlově Studánce. Dalšími příklady jsou prameny vody pro pivovar Hanušovice a mlékárnu Hlinsko, na Bruntálsku stolní voda Horský pramen.
„Náhodou se trefil,“ řekne vám na to skeptik.
Při proutkaření kladu maximální důraz na vědeckou metodu. Geologické mapy, srážkové řady, profil terénu.
Kolik je u nás proutkařů? Stovky? Tisíce?
Kdysi jsem byl na semináři, kde se nás sešlo asi třicet. V Česku bude proutkařů víc, ale těžko říct, kolik jich je skutečně dobrých. Jistě je mezi nimi i spousta šarlatánů, kteří prostě jen chytí klacek a řeknou: „Tady vrtejte!“
Jak poznat zkušeného proutkaře?
Snažte se zjistit, co už je za ním. Kolik pramenů objevil a s jakou přesností. Proutkař, který to bere jen citem a neví nic o přírodě a geologii, je buď podvodník, nebo génius. Už když se podíváte na mapu, vidíte hlavní tektonické směry. Můžete si tak udělat základní představu, kudy může voda pod zemí proudit. To je základ úspěchu.
Jak to vlastně pod zemí vypadá? Máme si představit bazén nebo spíš podzemní řeku?
Tektonické linie a poruchové zóny se dají zjednodušeně přirovnat k soustavě drenážních trubek, jímajících vodu. Tam, kde se to celé sejde, bude vody nejvíc. Na některých místech voda z podzemí sama vytéká, na jiných je uložena pod nepropustnými vrstvami. Pak ji musíme navrtat. Výhoda je, že se voda v podzemí zaprvé vyčistí a zadruhé obohatí minerálními látkami. Dešťová voda je příliš měkká a nemá žádnou chuť. Ideální je voda z hloubek do 100 metrů, která obsahuje do 0,5 g minerálů na litr. Je velmi chutná a dá se pít pořád – na rozdíl od silně mineralizovaných minerálek.
Podzemní voda se dá hledat nejen pomocí větvičky, ale i pružiny nebo drátu.
Jak stará je voda, kterou pijeme?
Záleží na hloubce, ze které pochází, přesně se to neví. Podle některých tvrzení pocházejí vody z hlubinných vrtů z ledových dob, ale osobně bych řekl, že jsou staré nanejvýš tisíc let.
Tedy zhruba z období Přemyslovců?
Asi tak. Voda z mělkých studen je naproti tomu velmi mladá. V běžných podmínkách to stačí, ale nesmí být znečištěná. U našeho domu máme sedmimetrovou studnu, ve které je příliš mnoho dusičnanů. Proto jsme se raději napojili na obecní vodovod. Problémem je i to, že když přijdou roky s menším množstvím srážek, povrchové studny vysychají. U vrtu s hloubkou aspoň třicet metrů se to většinou nestane.
Pokud si vrt udělá soused, může mi vodu z mé studny nebo vrtu „ukrást“?
Záleží, kam se trefí. Voda je pod zemí uložena v takzvaných zvodních, což jsou vrstvy v různých úrovních. Pokud tedy soused začne vodu odebírat z vaší zvodně, nemusí vám oběma stačit. I proto by to měl vždy posoudit hydrogeolog.
Měl bych se zajímat o složení kohoutkové vody?
Nechte to na vodárně. Má normu, do které se musí vejít. Nevěřil bych „zázračným“ filtrům, které si lidé pod vlivem reklamy montují na kohoutky. Vodu si zbytečně můžete ochudit o minerály.
Co říkáte současnému suchému období?
Průběh srážek v několika posledních letech není pro vytváření podzemních zdrojů vody ideální. V delší časové řadě by se to mělo srovnat, ale dopředu nevidíme. Nevíme, jaké počasí nám svatý Petr zařídí.
Jakou roli v tom hraje vývoj klimatu?
Z tabulek Českého hydrometeorologického ústavu můžete vyčíst srážkové bilance za posledních třeba 50 let. Kolik kdy pršelo a sněžilo. Hydrogeolog si z toho udělá hrubou představu, kolik je pod zemí vody. V posledních letech to ale přestává platit. Celkový objem srážek během roku sice zůstává skoro stejný, ale mění se jejich rozložení v čase. Ideální je, když napadne sníh, který pak na jaře postupně odtává. Voda se tak může pomalu vsakovat. Skalní masiv má síť drobných puklin, která je schopna postupně pohlcovat jen menší množství vody. Při příliš rychlém jarním tání voda odteče do potoků a řek a nemá čas dostat se do podzemí.
Vyschne Česko a Morava, nebo se trend zase obrátí?
Pokud bude nepříznivý trend delší, měli bychom se na to připravit hlubšími vrty. Zásoby vody v podzemí se dají zhruba spočítat. Víme, kolik vody spadne ve srážkách a kolik se jí dostane do podzemí, známe počet obyvatel a jejich spotřebu. Zůstává v tom ale řada neznámých a navíc je to oblast od oblasti jiné. V ideálním případě zasahují pukliny do velké vzdálenosti, takže sbírají srážkovou vodu z velké plochy. Podzemní voda se pak doplňuje rychleji a její zásoby jsou větší. Příkladem je zmíněné Ramzovské nasunutí v okolí Jeseníku. Naproti tomu na jižní Moravě podmínky pro akumulaci vody dobré nejsou.
Za vašich mladých let bylo pod zemí vody víc?
To je těžké hodnotit, ale určitě jsme jí spotřebovávali méně. Dnes je navíc řada podzemních vod znečištěných. Za kvalitní vodou proto musíme do větších hloubek.
Kdyby si čtenáři chtěli proutkaření vyzkoušet, z čeho si mají vyrobit virguli?
Osobně používám proutek do vidličky, ale každý proutkař pracuje s něčím jiným. Můj kolega Jiří Rumíšek hledá vodu dvěma zahnutými dráty. Mně se neosvědčily, vždycky jsem je někde ztratil. Virguli si raději uříznu přímo na místě z nejbližšího keře. Na materiálu nezáleží, protože virgule je vlastně jen ručička v měřicím přístroji. Může být z čehokoli, ale pořád je to přesný ukazatel toho, co se skrývá kdesi pod námi.
