„Pro nás je to třešnička na dortu a samozřejmě velké potěšení pro mě i pro naše odsouzené,“ hodnotil předávání nástrojů Pavel Staněk z oddělení výkonu trestu ve věznici Odolov. Je to podle něj tak trochu symbolické, protože tak viditelně vracejí společnosti dluh.
Začalo to tak, že ve věznici v rámci terapeutické výchovy založili truhlářskou dílnu. Jenže pak se ukázalo, že někteří vězni mají větší nadání, než je potřeba pro běžnou truhlářskou práci, popisoval v minulé reportáži Tomáš Kubín, ředitel věznice Odolov.
A dává mu za pravdu i jeho kolega Pavel Staněk. „Ač to nebylo původně cílem této aktivity, ukázalo se, že odsouzení, kteří procházejí naší dílnou, už se k nám nevracejí.
Opravují i vyrábějí nové
Za dobu, co dílna funguje, už tu opravili přes dvě stě houslí a k tomu se blíží ke třicítce nově vyrobených. Právě mají „v práci“ a před dokončením nástroje pro barokní kvartet, které by chtěli dát do ruky profesionálním muzikantům a vyzkoušet je na koncertních pódiích.
„Práce v dílna se pro mnoho vězňů stává útočištěm v době, kdy se nemohou aspoň občas vidět se svými blízkými. Například David přišel do vězení v době, kdy platila přísná covidová pravidla a návštěvy byly zakázány.
Říká, že tato pomalá a soustředěná práce byla pro něj cestou, jak se z pobytu ve vězení nezbláznit, a neumí si představit, že by jen pobýval v cele a čekal na ukončení trestu. A to mu zbývá ještě 27 měsíců.
Měl výhodu v tom, že nástrojům trošku rozumí, říká, že je z muzikantské rodiny. Ale v práci se dřevem nikdy nijak nevynikal, ani není vyučený v oboru. Jen se přiznal, že občas se amatérsky pustil do oboru, když někdo třeba potřeboval opravit kytaru.
V lidušce žasnou
„Mám za sebou třicet let muzikantského života a nikdy jsem neslyšel, že by něco takového mohlo existovat,“ je překvapený Petr Klas, ředitel Základní umělecké školy v Hlinsku. „A když jsem se to dozvěděl od svého bývalého kolegy violisty Staňka, nemohl jsem uvěřit. Ale pak mne tam vzal a měl jsem možnost tu dílnu vidět, ale i tak jsem si to v hlavě musel strávit. A pak mi nabídl, že nám opraví nějaké nástroje,“ popsal.
Byly to podle jeho slov takové ty housličky, které si věšíte na stěnu, protože se už na ně nedá hrát. A dnes je dostali zpět v perfektním a naprosto funkčním stavu a k tomu ještě čtyři další úplně nové nástroje.
„Stejně mě to pořád přivádí do úžasu a nemohu si to srovnat v hlavě. Kdykoliv jsem se setkal s mistrem houslařem, mělo to nádech výjimečnosti a všichni víme, že v tomto oboru je jen málo vyvolených. A i když od těchto nástrojů nečekáme kvality jako u stradivárek, ale dobré nástroje vhodné pro výuku, stejně musím smeknout klobouk,“ stále žasne.
Takže zuška získala další exempláře do svého fundusu, ze kterého pak může nabízet nástroje pro své studenty. Protože ne každá rodina je schopná a ochotná kupovat nové housle vždy, když ratolest trochu povyroste a potřebovala by větší.
Pro základní uměleckou školu dnes samozřejmě není problém sehnat nové nástroje. Malé čínské housle „čtvrtky“ seženete klidně i za dva tisíce korun, cena se pak zvedá podle kvality k deseti- i statisícům korun.
Jenže škola potřebuje mít fond, aby za mírný poplatek mohla nabídnout množství nástrojů podle věku a velikosti. Přitom nemá neomezený rozpočet.
„Tímto se musí zabývat ředitel každé zušky. Vážit náklady s kvalitou pořizovaného nástroje a s tím, zda mu zřizovatel takovou investici povolí. Takže takovou pomoc, navíc zdarma a s takovým příběhem, může jen vyvažovat pomyslným zlatem,“ říká ředitel.
