Záchranné operace organizuje Hasičský záchranný sbor České republiky (HZS ČR). Specializuje se na ochranu životů, zdraví obyvatel a majetku před požáry a poskytuje pomoc při mimořádných událostech (živelních pohromách, průmyslových haváriích nebo teroristických útocích).
V rámci integrovaného záchranného systému (IZS) koordinuje pomoc při mimořádných událostech, záchranných a likvidačních pracích. Během mimořádných událostí je schopný nabídnout pomoc specialistů i do zahraničí.
Pokud někde najdete označení USAR ve spojitostí s hasiči, jde o anglickou zkratku Urban Search and Rescue, která vychází z anglického výrazu pro vysoce specializovanou činnost a v doslovném překladu znamená prohledávání a záchranu osob v městském (urbanizovaném) prostředí.
Do Bejrútu proto necestovali jen kynologové, ale další specialisté, kteří mohli být pro záchranné operace co platní. Tedy mimo hasičů i zdravotníci či statici.
Pavel Málek se svým psem
Jaké byly pocity týmu, když jste přiletěli a viděli to zbořeniště?
My jsme přiletěli v noci a vzhledem k bezpečnostní situaci vlastně nebylo jasné, jak celá akce bude probíhat. Takže jsme museli počkat do druhého dne. Měli jsme smíšené pocity, protože s tak obrovskou zkázou jsme se ještě nikdy nepotkali. První myšlenka byla: kolik tam asi mohlo zůstat lidí.
Jak to vypadalo s počasím?
Co byste čekali? Poměrně vysoké teploty navíc s vysokou vlhkostí, to nám dávalo zabrat už od začátku. Ale přes únavu z přesunu jsme se poměrně rychle aklimatizovali a začali dělat svoji práci.
Kolik lidí jste vlastně nakonec našli v ruinách?
Tohle je dost častá otázka, ale odpověď je jednoduchá: nikoho jsme nenašli. Náš tým nenašel žádnou mrtvou, ani živou osobu. Takže jsme splnili úkol, který jsme dostali od armády: prohledat prostor za silem v přístavu a vyhodnotit a vyloučit přítomnost osob. Místo jsme předávali místním úřadům s tím, že je čisté. To bylo pro ně důležité, protože mohli začít pracovat na odklízení trosek.
Narazil jste tam na něco, co ve vás zanechalo zvláštní dojem?
Není moc obvyklé, že se dostanete někam tak daleko třicet hodin po tak obrovském výbuchu, který stál životy množství lidí. To nenechá nikoho klidným. Zároveň je to obrovská zkušenost. Pro náš USAR tým to byl historicky první výjezd z České republiky do zahraničí od doby, kdy byl zřízený. Vlastně jsme si v praxi ověřili, že to jde. Že stát je schopný reagovat a vyslat nás na pomoc a tím pádem že jsme k něčemu dobří. Podle mého názoru jsme tam pracovali dobře a zdá se to i podle referencí ostatních týmů.
Jak na to reaguje vaše rodina, když se vydáte někam daleko a do nebezpečí?
Já jsem si prvního psa pořizoval někdy před dvanácti lety a od začátku jsem měl cíl dostat se na misi, na mezinárodní záchrannou operaci. Manželka s tím tudíž tak trochu počítala, i když to trvalo poměrně dlouho, ale věděla, že jednou to prostě přijde. Už si zvykla, když vyrážím se psem do akce zhruba jednou za tři dny, je zvyklá na ty houkačky. Takže teď když to přišlo, proběhly nějaké slzičky, ale na druhou stranu mi to hrozně přála a prožívala to se mnou.
